Spisovatelé jsou borci
Laura Kneidl:
„Vždy píšu své knihy v naději, že poskytnou i ostatním lidem to, co mně daly v minulosti.”
Dovolte nám začít trochu osobnější otázkou. Jak jste se popasovala s náročnou situací, která panovala v roce 2020? Měla jste více času na vlastní tvorbu? Napadla vás třeba nová témata během doby, kterou jsme trávili převážně doma?
Rok 2020 byl skutečně těžký, což jsem nesla někdy lépe, někdy hůře, asi jako všichni. Ale na druhou stranu jsem zase měla opravdu hodně času na psaní, protože se nekonala žádná čtení ani veletrhy. Takže jsem se v posledních několika měsících mohla zcela ponořit do svých textů, což byla proti minulým dvěma rokům, kdy jsem hodně cestovala, příjemná změna. Přesto se nyní nemohu dočkat dalších událostí! A ano, využila jsem ten čas také k přemýšlení o nových projektech a k podrobnějšímu vypracování plánů pro nadcházející projekty, na které se opravdu moc těším!
Vaše příběhy jsou plné naděje. Píšete je i s tím záměrem, že by mohly někomu pomoci, když tápe, zažívá nějaké osobní trápení nebo hledá kuráž?
Absolutně! Mně knihy v minulosti hodně pomáhaly, ať už překonat určité věci nebo se na několik hodin odpoutat od každodenního života. Proto vždy píšu své knihy v naději, že poskytnou i ostatním lidem to, co mně daly v minulosti.
Promítl se do některé z vašich knih i vás osobní příběh? Máte se Sage ze série Nedotýkej se mě nějaké společné povahové rysy?
Věřím, že všechny moje knihy obsahují část mě a mého života. Píšu jen o věcech, kterými se zabývám, které mě zajímají a baví, takže je nevyhnutelné, že mé příběhy obsahují něco ze mě. Se Sage mám společný především strach. Moje obavy jsou jiné a mají jiný původ, ale Sage velmi dobře rozumím a chápu její přání se někdy na pár dní skrýt před světem.
Kde vaše knihy vznikají? V prostředí organizované kanceláře, doma v pohodlí nebo v rušné kavárně?
Nejlépe se mi pracuje v naprostém tichu, takže nejraději píšu doma. Mám kancelář, ale u psacího stolu mě ve skutečnosti najdete, jen když odpovídám na e‑maily nebo platím účty. Vlastní psaní probíhá v pohodlném křesle s notebookem na klíně.
Proč jste si vybrala zrovna Nevadu jako prostředí pro svou sérii Nedotýkej se mě? Máte k ní nějaký osobní vztah?
Ne, žádný osobní vztah k ní nemám.
Ráda píšu příběhy, které se odehrávají v „cizích světech“ a umožňují mi uniknout z každodenního života. Proto jsem se rozhodla děj knihy Nedotýkej se mě umístit do Ameriky místo toho, aby se odehrával v Německu. Nevada mě napadla čistě náhodou.
Udržujete velmi úzká přátelství s ostatními autory, například s Biancou Iosivoni nebo Monou Kasten. Obě dvě autorky jsou mezi českými čtenáři opravdu oblíbené, tudíž není divu, že i vaše série Nedotýkej se mě, jejíž druhý díl Neopouštěj mě vychází v českém vydání ke konci března 2021, slaví tady v České republice úspěch. Jak se ostatními autorkami navzájem inspirujete? Probíráte spolu své příběhy?
Ano! S mnoha autorkami se přátelím a své příběhy si velmi pravidelně vyměňujeme. Pomáháme si, když se některá z nás zasekne na nějaké postavě nebo zápletce a navzájem se motivujeme ke psaní ve dnech, kdy nám to nejde od ruky. Především s Biancou jsme přítelkyně už mnoho let. Znaly jsme se ještě dříve, než jsme začaly vydávat knihy, a právě společně pracujeme na sérii městské fantasy.
Neuniklo nám, že o svých prvních literárních pokusech mluvíte jako o „katastrofách“. Nevzdala jste to a nyní patříte mezi vyhledávané autory. Co tedy stojí za vaším úspěchem?
Vytrvalost. Jen velmi málo autorů napíše na první pokus skvělou knihu. Naučit se řemeslu vyžaduje, stejně jako u mnoha dalších věcí v životě, trpělivost a cvičení. To stojí čas a energii, protože musíte být ochotní na sobě pracovat a přijmout kritiku, což není vždy snadné. Kdo je připraven to udělat a jít si za svým, již učinil nejdůležitější krok k tomu, aby se stal úspěšným.