Spisovatelé jsou borci
Jeremy Finley:
„O spisovatelích musíte vědět jedno: dobrý spisovatel je ještě lepší zloděj.“
Jako malý kluk snil o tom, že se stane spisovatelem. Nakonec se dal na dráhu investigativního televizního novináře, ale po čtyřicítce si svůj sen splnil, když debutoval s knihou Nejtemnější část noci. Do hlavních rolí tohoto thrilleru s příchutí nadpřirozena přitom Jeremy Finley obsadil nepříliš obvyklé postavy, a to hrdinné prarodiče. „Chtěl jsem prozkoumat ono extrémně silné pouto mezi prarodiči a jejich vnoučaty – i to, jak daleko jsou ochotni zajít, aby děti svých dětí ochránili,“ říká autor o své literární prvotině, která je novinkou na pultech českých knihkupectví.
Nápad pro příběh, na kterém stojí váš debut, vám prý bezděčně poskytla vaše tchyně. Prozraďte, jak se to tak stane?
V prvé řadě byste museli znát mou tchyni. Je to mimořádně laskavá, chytrá a stydlivá osoba, která nemá ráda pozornost. S její dcerou jsme byli už nějakou dobu manželé, když se při rozhovoru o tom, kde všude pracovala, aby mohla podpořit mého tchána, který studoval práva, zmínila, že dělala sekretářku v ústavu astronomie na Severozápadní univerzitě. Jeden z tamních profesorů se prý zabýval výzkumem UFO a ona pro něj zaznamenávala zprávy od lidí, kteří měli nějaké zkušenosti s mimozemšťany. Udivilo mě, že člověk, který stojí nohama pevně na zemi jako moje tchyně, může mít tak přímou zkušenost s nadpřirozenem. V tu chvíli se zrodil nápad na Nejtemnější část noci, kde poněkud neobvyklá hrdinka disponuje odpověďmi ohledně zmizení milované osoby.
Byla to pro vás výzva, vcítit se do ženské mysli?
Nikdo z nás není naštěstí omezen tím, že by musel psát jen z perspektivy vlastního genderu. Nicméně je potřeba to vzít za správný konec a dodat svým postavám na autentičnosti. Musíte se zasadit o to, aby byly uvěřitelné. Čtenáři by vážně neměli poznat, jestli je autor muž nebo žena, jen na základě knihy, kterou napsal.
Ale jak toho docílit?
O spisovatelích musíte vědět jedno: dobrý spisovatel je ještě lepší zloděj.
Počkat, to mi musíte vysvětlit...
Okrádáme všechny kolem sebe, naše rodiny, přátele, dokonce i cizince. Kvůli svému románu jsem bedlivě pozoroval svou matku, tchyni a jejich přítelkyně, sledoval jsem, jak komunikují se svými vnoučaty i mezi sebou, jakou poslouchají hudbu, na co si stěžují. Okrádal jsem je od rána do večera a všechny tyhle ženy dohromady utvořily moje dvě hrdinky – Lynn a Roxy.
A co třeba postava Srkoně? Ta má také předobraz v reálném světě?
Jeden z mých nejlepších kamarádů má ten stejný zlozvyk jako on a já mu dávám herdu pokaždé, když to udělá.
Příběh Lynn Roseworthové působí tak trochu jako rozbuška emocí. Vyvolává strach, napětí, úžas, dojetí i smích. To je podle vás to, co lidi chtějí?
Žádná kniha – nehledě na to, jak napínavý má děj – podle mě nestojí za přečtení, pokud v ní nejsou postavy, které ve vás vzbudí nějaké emoce.
Myslím, že čtenáři touží nejen po příbězích, které jim poskytnou zdravý útěk z našeho často děsivého světa, ale chtějí i postavy, jimž můžou fandit.
Tíhl jste k psanému slovu od malička? Existují někde v zastrčené krabici první dílka malého Jeremyho?
Taková krabice skutečně existuje, a je důkladně pohřbená, protože skrývá opravdu děsivé psaní. To, že chci být spisovatelem, jsem zjistil na základce, když jsem vyhrál školní soutěž o nejlepší povídku. Byl to jeden z těch okamžiků osvícení, kdy je vám najednou všechno naprosto jasné. Lásku ke čtení ve mně probudila moje matka a vlastní příběhy jsem vymýšlel už jako malý kluk. Svůj první román jsem napsal na střední, druhý, když mi bylo něco přes dvacet, třetí po třicítce a Nejtemnější část noci vznikl teď, když je mi přes čtyřicet. Chvíli mi trvalo, než jsem to vychytal.
Jak píšete? Čekáte na múzu, nebo si prostě sednete k počítači a píšete?
Snažím se maximálně využít každou příležitost ke psaní, ale není jich mnoho. Pracuju na víc než plný úvazek, mám úžasnou manželku s prosperující kariérou a dvě velmi aktivní a skvělé dcery. I bez psaní knih vedu velmi nabitý život od chvíle, kdy mi zazvoní budík, až do večera. Na to, že bych čekal na inspiraci, můžu zapomenout. I když mám jen patnáct minut, skočím po nich a zkrátka ťukám do klávesnice.
Čím je pro vás psaní?
V dnešní temné době mi poskytuje útěchu. Jde o jednu z mála částí mého života, kde se můžu zcela odříznout od problémů našeho světa.
Světa, o kterém coby investigativní televizní novinář dennodenně informujete. Má tahle práce vůbec něco společného se světem fikce?
Je to právě ono zmíněné vykrádání. Jako investigativní novinář mám tu ohromnou výsadu vyprávět příběhy, u nichž by si někteří přáli, aby nevyšly na světlo. To znamená, že se setkávám se zdroji, s lidmi, kteří vykazují mimořádnou odvahu: jsou ochotní riskovat (často všechno), aby odhalili pravdu. Kradu jejich osobnost, jejich sílu, strachy a občas i projev a vystupování.
Nejtemnější část noci vychází mimo jiné ze studia výsledků výzkumů lidí, kteří se zabývají záhadami kolem nás. Jaký k nim máte vztah?
Jako člověka pevně ukotveného v realitě, který neustále hledá důkazy, mě nadpřirozeno fascinuje. Ještě víc mě fascinují lidé, které ho aktivně zkoumají a věří v něj.