Článek
Muž, který si hrál s panenkami
Napínavý severský thriller pro fanoušky série Milénium od Stiega Larssona
Expertka na šifrování Linn Ståhlová pronásleduje brutálního vraha v prvním dílu strhující trilogie NENÁVIST.
Ve Stockholmu někdo zabíjí ženy. Omámí je prášky, udusí polštářem a s pedantskou důsledností se zbaví důkazů. Tělo za sebou zanechává naaranžované jako porcelánovou panenku. Detektivové Rickard Stenlander a Erik Svensson osloví s žádostí o pomoc při vyšetřování expertku na počítače a kryptologii Linn Ståhlovou. První obětí byla studentka, stejně jako Linn, a oni mají důvod se domnívat, že Linn by mohla vraha znát. Má to ale háček – Linn je bývalou členkou Antifašistické akce, organizace vedené na černé listině švédské tajné služby, v minulosti byla souzena za zločiny proti národní bezpečnosti a vůči spolupráci s policií proto zaujímá dost skeptický postoj. Hodiny ale tikají, a jestli má nesourodý tým zastavit sériového vraha, musí jít osobní problémy stranou.
Zatímco se pátrání naplno rozbíhá, Linniny aktivity upoutají pozornost pravicových extrémistů, kteří mají s Linn z dřívějška nevyřízené účty.
Mezi vyšetřovateli roste nedůvěra a podezření, že ne všichni sledují stejný cíl a minulost dohání Linn způsobem, jakým to nejméně čeká.
Z OHLASŮ NA KNIHU
„Neskutečně napínavý thriller. Magnus Jonsson rozhodně umí psát a zdejší případ vraždy je naprosto skvělý, úplně jiný, než o jakých jsem kdy četl.“
Bokraden
„Magnus Jonsson je vynikající spisovatel! Zasazení a popisy jsou tak živé, že jsem si připadal, jako bych se opravdu nacházel Stockholmem o pěkném jarním dni. Rozhodně si přečtu další knihu série.“
A Bokaholic Swede
„Poutavý, takřka filmový příběh, který mi naprosto vzal dech.“
Dagensbok
„V místnosti to nepříjemně čpělo, ale nikoliv smrtí a zkázou. Naopak to tu, což bylo možná horší, páchlo chemicky a uměle. Silný zápach laku byl neodbytný a rozhodně jej nezmírnilo to, že se mísil s nádechem potu a moči. Podíval se na ženu ležící v posteli s rozpřaženýma rukama. Skoro jako by byla ukřižovaná. Ukřižovaná panenka. Lak se leskl a vypadalo to, že je stále vlhký. Tvář působila uměle. Jako by byla odlitá z plastu a potom nabarvená. Oči se leskly jako z emailu. Rozmazaná, jasně červená rtěnka. Černé oční linky načmárané v koutcích oka. Spěchal? Nebo ho to prostě jenom nebavilo? Lustr svítil, a navíc byl posílen o světlo ze dvou reflektorů na vysokých stojanech, které svítily přesně na ni, každý z jedné strany postele.“