Článek
Nezapomenutelný příběh
o ženské odvaze a kráse skla
Historický román Křehká krása představuje příběh tří osiřelých sester, které se snaží přežít v drsném prostředí sklářské vesnice na konci 19. století. Musí bojovat proti tradicím a předsudkům, aby uhájily svou nezávislost, svobodu a splnili si své sny.
V durynské vesnici Lauscha běžel život po staletí stále stejně. Zdejší skláři byli vyhlášení svým uměním, které předávali z otce na syna. Joost Steinmann vedl úspěšnou rodinnou dílnu, přestože měl jen tři dcery. Když ale nečekaně zemřel, zůstaly Johanna, Ruth a Marie bez peněz. Jak mají tři osamělé ženy přežít v mužském světě? Podle tradice bylo foukání skla vyhrazeno pouze mužům, ženy mohly jen pomáhat se zdobením.
Nezbylo jim nic jiného než přijmout práci u konkurence. Ani celodenní dřina jim ale nezajistila dost prostředků k přežití. Nejstarší Johanna se proto vydala do města, kde se stala asistentkou jednoho ze zdejších obchodníků, který prodával sklo do celého světa. Ruth se rozhodla získat bohatého manžela a nejmladší Marii, stále zasněnou a tichou, natolik uchvátilo jiskřivé kouzlo skla, že porušila všechna pravidla a tajně usedla ke kahanu svého otce.
Všechny tři ale budou muset ještě zdolat mnoho překážek a spojit síly, aby si splnily svůj sen o nezávislosti a svobodě.
Ukázka z knihy:
Když zemřela matka, bylo Johanně jedenáct let, Ruth devět a Marii sedm. Celý rok mohly v noci spát jen tehdy, pokud Joost nechal v jejich pokoji svítit lampu. Každý večer – takříkajíc místo modlitby – jim vyprávěl, jaká krása je to pro matku nahoře na nebesích. Dívky přesto každou noc střídavě vstávaly, aby se na otce podívaly. Nejvíc ze všeho se obávaly toho, že by je mohl opustit i on. Díky jeho jemnocitu a trpělivosti tento strach pozvolna pominul. Teď ji chtěl někdejší strach znovu bezezbytku opanovat, ale tentokrát mu Johanna čelila. Láskyplně se zahleděla na otcův obličej osvětlený pouze svitem svíček. Roky, během nichž z ní Joost vychoval silnou ženu, by se neměly promarnit.
Joost Steinmann, „žabař, který se nezmohl na kluka“. Kdysi se mu to jeden ze štamgastů v hospodě odvážil vmést do tváře, protože počal jen tři dcery, ale žádného syna. Muž si odnesl domů takový monokl, že na oko celý týden neviděl. „Nač bych potřeboval syny?“ opakoval Joost pořád dokola.
„Mám přece svoje hudrmanice!“ Tak nazýval Ruth, Marii a ji.
Johanna nasucho polkla.
Zadívala se na něho a pohladila ho po tváři. „Ještě nevím, jak budeme pokračovat,“ zašeptala tiše.
„Ale jedno ti slibuji!“ Ruka ji na chladné kůži pálila a nebylo pro ni snadné ji tam nechat ležet.
„Neuděláme ti ostudu. Jestli se na nás shora podíváš, budeš na svou rodinu pyšný!“