Dobrý rozhovor
Veronika Saforková
„Během psaní jsem pociťovala stud, protože jsem popisovala situace, na které nejsem hrdá a trauma si z nich nesu dodnes.“
Veroniko, v srpnu vyšla vaše prvotina s názvem Deník šílenství, jaké emoce vás provází jakožto literární debutantku?
Těžko slovy popsat, co všechno cítím. Být spisovatelkou byl můj sen od dětství. Vzpomínám na množství povídek, které jsem napsala a soutěží, kterých jsem se zúčastnila. Mým největším úspěchem bylo třetí místo v Trutnovském draku, když mi bylo 14 let. Momentálně cítím strach, očekávání, nervozitu, štěstí a hrdost.
Oproti románovým příběhům, které prolínají realitu a fikci, se zdá, že vaše kniha bude reflektovat vás, váš život, vaši cestu v plné upřímnosti. Je tomu tak? Jaké bylo sepsat sebe sama?
Ano, je tomu tak. Deník šílenství je prakticky přímý přenos mého života, mé duše a mé hlavy. Když jsem knihu začala psát, přemýšlela jsem, co všechno odhalit. Není jednoduché jít s kůží na trh, jak se říká, ale uvědomila jsem si, že můj příběh, kniha, nebude fungovat bez absolutní upřímnosti a popisu věcí, tak jak jsou nebo byly. Během psaní jsem pociťovala stud, protože jsem popisovala situace, na které nejsem hrdá a trauma si z nich nesu dodnes.
Otevíráte často tabuizovaná témata – pocit bezmoci, alkoholismus, pokus o sebevraždu. Máte pocit, že současná společnost tuto problematiku reflektuje dostatečně?
Knih na toto téma bylo napsáno více. V současnosti například Zápisník alkoholičky Michaely Duffkové, který jsem měla možnost si přečíst během svého pobytu v psychiatrické nemocnici. Nicméně u mě stále převládá pocit, že alkoholismus jako takový, je velice podceňovaný. Alkohol je v naší společnosti velice tolerován, ačkoli se jedná o jednu z nejtvrdších drog. Dříve jsem to samozřejmě nevnímala, ale díky abstinenci a informacím, které jsem během hospitalizace nasbírala, si nyní uvědomuji, jak se celá situace vymyká kontrole. Díky pandemii se zvedl počet případů alkoholismu. Nepřispívá tomu ani dnešní uspěchaná doba, lidé neumí odpočívat a jsou ve stresu. Alkohol poskytuje určité uvolnění. Ta hranice mezi normální konzumací a alkoholismem je velice tenká a lidé by si opravdu měli dávat pozor. I já jsem kdysi začínala jako víkendový konzument.
Téma, které také otevíráte je determinace prostředím. Zmiňujete, že váš otec byl závislý na alkoholu, vaše problémy jste také přehlušovala tímto způsobem. Myslíte si tedy, že člověk je determinován, ale má moc se vymanit?
Kdysi jsem četla nebo zaslechla názor, že alkoholismus je z určité části dědičný. Dotazovala jsem se na to i v nemocnici, ale nikdo mi nebyl schopen jasně odpovědět, jestli je to pravda. Já tedy věřím, že určitá predispozice tam je. V nemocnici nás učili, že alkoholismus je nemoc, ale stále se setkávám s lidmi, kteří tento názor odmítají. Dle nich je to slabost, chyba toho člověka a vnímají alkoholiky, jako někoho, kdo si nezaslouží pochopení. Jedna má část s nimi souhlasí v tom bodě, že je to do určité míry slabost, ale stále alkoholismus vnímám jako nemoc. I já jsem byla slabá, neuměla jsem se vyrovnávat se stresem, okolím a celkově jsem nebyla připravená na život. Všechny tyto faktory vedly k tomu, že jsem alkoholem tlumila pocity, úzkosti a deprese. Bohužel málokdo si uvědomuje, že alkohol deprese prohlubuje a vy se můžete kdykoli ocitnout v začarovaném kruhu, ze kterého se špatně vystupuje.
Když si někdo přečte vaši knihu Deník šílenství, může být pro něj, dle vás, cestou k jeho konci šílenství? Cítí-li se třeba stejně, stojí-li na rozcestí?
Tohle byla má hlavní motivace. Chtěla jsem, aby lidé prostřednictvím mého příběhu a mé cesty pochopili, že každá situace má řešení, nikdy není pozdě se zvednout z úplného dna, začít bojovat a žít život, jaký bychom si přáli. Stojí to mnoho práce, energie a úsilí. Není to jednoduché, ale čtenáři budou mít možnost prostřednictvím mé knihy vidět, že nic není nemožné. Mnohdy jsem měla pocit, že to vzdám. Byla jsem unavená, vyčerpaná, ale vždy jsem opět našla tu jiskru, která mě hnala dál. Důležité je najít vhodnou motivaci, tedy něco, proč to děláte, proč chcete změnit život. Pro někoho jsou to děti, partneři. Pro mě to byla touha po normálním a šťastném životě.
Vraťme se na začátek celého příběhu. Kde se vzal nápad, odkud přišlo odhodlání vše sepsat?
Nápad začít sepisovat můj příběh přišel pár týdnů po hospitalizaci. V té době jsem nemyslela na knihu, ale založila jsem si druhý profil na facebooku, kde jsem měla své nejbližší přátelé. V té době jsem ještě nechtěla, aby o tom, co se mi stalo, věděli všichni. Bála jsem se toho, že by mě odsoudili. Nicméně jsem pociťovala potřebu o tom, co prožívám mluvit. Byla jsem překvapená, když reakce mých přátel byla kladná. Nápad na sepsání knihy přišel až o měsíce později, kdy jsem byla téměř u konce své protialkoholní léčby. Během léčby jsem potkala mnoho lidí s různými problémy a uvědomila jsem si, že lidé tam venku nemají absolutně představu, co si prožíváme. Chtěla jsem se o svůj příběh podělit a ukázat lidem, že i alkoholici jsou pouze lidé se svými touhami a sny.
Vnímáte psaní jako terapii?
Ano! Psaní je tou nejlepší terapií, ale nevyhovuje všem. Na protialkoholním oddělení je povinností si každý den psát pocitový deník, který ráno odevzdáváte psychologům. Psaní takového deníku pomáhá utřídit si myšlenky v hlavě a má velký terapeutický význam. Nicméně byla jsem svědkem, kdy někteří pacienti s tímto deníkem vyloženě zápasili a byli z psaní nešťastní.
Setkala jste se v literatuře či životě s inspirativní osobou, která vás motivovala k tomu svůj život přehodnotit? Vnímáte někoho jako svého mentora? Mou celoživotní velkou inspirací je Stephen King, jehož knihy miluji. Je to neuvěřitelně talentovaný spisovatel a líbí se mi, jak ve svých knihách používá psychologii. Jeho knihy mne dovedou vyděsit k smrti a zároveň fascinovat. Je mým velkým vzorem a i já bych se v budoucnu chtěla hororům věnovat.
Součástí vaší knihy jsou také deníkové záznamy. Působí to tedy, že jste vždy měla blízko ke psaní. Je tomu tak?
Ano, psala jsem si deník už v jedenácti letech. Byla jsem osamělé dítě a deník mi nahrazoval určitou pozornost. Vždy jsem měla svůj vlastní svět a v pozdějším věku jsem začala psát povídky. Většinou se v nich odrážely mé deprese a úzkosti. Mým nejoblíbenějším stylem byly úvahy, které miluji dodnes.
V názvu vaší knihy nalezneme pojem šílenství, jak jej pro sebe vy osobně definujete?
Šílenství může mít mnoho podob. V mé knize je také více druhů šílenství. Zpočátku jsem ztrácela rozum díky závislosti a bezvýchodné situaci a později díky lásce. Šílenství je dle mého zoufalství a ztráta kontroly nad sebou a svým životem.
A můžete v kontrastu s tím definovat také ze svého pohledu štěstí?
Pocit štěstí já nejčastěji zažívám ráno, když jsem na procházce se svou 7měsíční fenkou Lily. Chodíme spolu ven opravdu brzy a bývám svědkem úsvitu slunce. Lily okolo mě pobíhá, nosí mi míček a já hledím na tu krásu přírody a jsem vděčná za to, co mám. Okolo srdce cítím podivnou horkost a mnohdy se mi chce plakat. Je to velice silný pocit a je pro mě nový. Nikdy jsem totiž neměla možnost jej takhle intenzivně prožít. Alkohol mi zatemňoval mysl a já necítila nic kromě čirého zoufalství a bezmoci. Takže tohle je momentálně pro mě štěstí. To že se mohu nadechnout a s čistou hlavou všechno prožívat tak intenzivně, až se mi někdy točí hlava.
Prozraďte nám, zda jste vášnivou čtenářkou, jaký je váš vztah k literatuře a který žánr je váš nejmilejší? Jedna z kapitol vaší knihy nese název Namaluj mi obrázek, která připomíná tolik známého Malého prince...
Jsem hrdým Knižním závislákem, knihomolem a vášnivou čtenářkou celý život. Když jsem ještě neuměla číst, tak mi maminka četla pohádky před spaním. Již jsem zmínila, že jsem byla vcelku osamělé dítě a knihy mne vtahovaly do jiných světů a já jsem mohla zapomenout na své starosti. Mou vášní je Harry Potter, knihy Stephena Kinga. Jsem člověk, který nemá vyhraněný styl v ničem.
Poslouchám hudbu všeho druhu a také čtu všemožné žánry. Když mě kniha zaujme, je mi jedno, jestli jde o young adult, fantasy, horor nebo detektivku. Vzpomínám, co mi vždy říkávala má máma, když mi kupovala novou knihu: ,,Čti každé slovo dvakrát, ať ti ta kniha dlouho vydrží.“ Byla totiž zoufalá z toho, jakou rychlostí jsem dokázala knihy hltat.
Jste součástí facebookové skupiny Knižní závisláci, velmi početné skupiny literárních nadšenců. Jak se v této komunitě cítíte a jak dlouho jste členem?
Členem této skupiny jsem od roku 2019 a také díky této skupině mohla vzniknout má kniha. Stala jsem se knižním velvyslancem a vnuklo mi to nápad kontaktovat Adama Pýchu, který skupinu zakládal, jestli by se nepodíval na můj rukopis. Byl to vcelku odvážný krok, ale Adam si ochotně ukázku mé práce přečetl a líbila se mu. Adamovi tudíž patří velké díky! Skupina se mi líbí a díky příspěvkům členů mám přehled, co je ve světě knih nového a hlavně, co se lidem nejvíce líbí nebo nelíbí. Založit tuto skupinu byl velice dobrý nápad a já si tam připadám, jako doma.
Nelze si nevšimnout, že na svém facebookovém profilu máte štítek spisovatelka. Znamená to tedy, že se můžeme těšit i na další knihy? Nastoupila jste na cestu své vysněné profese?
Tato otázka mi způsobuje ruměnec obličeje, jelikož mám strach, aby to někdo nebral jako troufalý čin. Nevím totiž, jestli mám zatím tak úplně právo tuto nálepku používat. Nicméně Stephen King řekl, že spisovatel je ten, kdo večer usíná a ráno se probouzí s myšlenkou na psaní. Což splňuji. Momentálně mám v hlavě námět na dvě knihy a nemohu se rozhodnout, které se věnovat jako první. Mou prioritou je teď Deník šílenství, a jakmile bude kniha vydána, budu se moci uvolnit, zamyslet a začít pracovat na novém projektu. Rozhodně nechci být autorkou pouze jednoho titulu a ráda bych si splnila svůj sen a byla spisovatelkou na plný úvazek. Ale budou mé další knihy natolik dobré, aby stály za vydání? Bude mít nakladatelství zájem? To jsou otázky, které si kladu každý den a upřímně mě naplňují čirou hrůzou.
Prozradíte nám v závěru, na co se nejvíce v následujícím čase těšíte?
Můj život momentálně pohlcuje Deník šílenství, takže nejvíce se těším na jeho vydání. Taktéž si hledám nové zaměstnání. Mým největším přáním je, aby se kniha čtenářům líbila, oslovila je, inspirovala a případně motivovala. Pokud tento rozhovor čte někdo, kdo má problém s jakoukoli závislostí či psychickou nemocí, věřte mi, že vše v životě má řešení! Neztrácejte tedy naději a učiňte první krok. Budu si přát, aby každý měl tu možnosti žít život, jaký si přál.