Spisovatelé jsou borci
Magda Knedler
„Snažila jsem se během psaní spíše myslet, než cítit, protože kdybych pustila ke slovu své vlastní emoce, nikdy bych knihu nedokončila.“
Polská autorka Magda Knedler odpovídá na otázky týkající se jejího nejúspěšnějšího románu Porodní sestra z Osvětimi, který letos v říjnu vyšel i v českém vydání pod nakladatelskou značkou Kontrast. Proč se ve svém příběhu vyhýbá co nejvíce fiktivním událostem a jak se jí podařilo emočně vypořádat s tak náročným tématem?
Na úplný začátek bychom se rádi zeptali, proč jste se rozhodla napsat válečný román. Musí to být pro spisovatele náročné téma – emočně i co se týče dohledávání informací a faktů.
Porodní sestra z Osvětimi není první román, v němž se věnuji tématům spojeným s válkou. V mých předchozích románech se toto téma objevovalo dost často a první kniha, jejíž děj jsem zasadila do koncentračního tábora, jsou Moje kamarádky z Ravensbrücku (Moje przyjaciółki z Ravensbrück, 2019, česky nevyšlo). V mé rodině bylo téma války a táborů vždy přítomné a moje babička mi hodně vyprávěla o svých zkušenostech spojených s okupací, činností v odboji a Varšavským povstáním. Můj dědeček prošel jako vězeň zajateckými tábory Lamsdorf a Mühlberg a můj prastrýc byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Také o nich vzniká kniha, doufám, že mě to téma emocionálně nepřeválcuje. Dá se říci, že mě tato tematika zajímala odjakživa a na romány, které se jí dotýkají, sbírám materiál po celý svůj život. Ačkoli píšu beletrii, ke sběru materiálu a rešerším přistupuji velmi svědomitě, prokousávám se tisícovkami publikací a konzultuji téma s odborníky i očitými svědky. Těch druhých je však čím dál méně. Domnívám se, že jakožto spisovatelka jim dlužím historickou přesnost a pravdivost.
Příběh je inspirován skutečnou postavou porodní sestry Stanisławy Leszczyńské. Jak jste o osudu této ženy dozvěděla? Inspirovala vás právě ona k sepsání románu nebo jste byla už dávno rozhodnutá, že tento příběh napíšete a hledala jste jen inspiraci ve skutečných osudech válečných obětí?
Moje máma je zdravotní sestra a o Stanisławě Leszczyńské jsem poprvé slyšela právě od ní. Bylo to dlouho před mým literárním debutem. Jednoduše jsem věděla, že někdo takový existoval a co dokázal, ale o její životopis jsem se do hloubky nezajímala. Muselo to uzrát. Nejdříve jsem napsala román Moje kamarádky z Ravensbrücku a během práce na něm jsem hovořila s mnoha bývalými vězeňkyněmi koncentračního tábora Ravensbrück. Nejpočetnější skupinou v tomto táboře byly Polky.
Každá z nich o Stanisławě Leszczyńské z Osvětimi‑Březinky slyšela; na ni – a na její hrdinství – se hodně vzpomínalo. Já sama jsem tehdy četla stovky publikací o koncentračních táborech, mašinerii jejich vzniku, uspořádání, účelu nebo pravidlech jejich fungování. Byla jsem už tedy na toto téma připravená, měla jsem zpracované celé pozadí knihy, jejíž děj by se odehrával v Osvětimi. Po jednání s nakladatelem jsem se rozhodla zvolit životopis Stanisławy Leszczyńské, kterou jsem dávno obdivovala. Bála jsem se o ní psát, musela jsem to nejdřív prodiskutovat. Nakonec jsem se odvážila.
Psaní o podobných tématech je určitě psychicky náročné. Jak jste během psaní pracovala s negativními emocemi?
Přistoupila jsem k práci trochu jako vědec. Snažila jsem se soustředit především na získávání informací, analýzu materiálu, rozhovory o něm, jeho zpracování. Snažila jsem se tedy spíše myslet než cítit, protože kdybych pustila ke slovu své vlastní emoce, nikdy bych knihu nedokončila. Teprve pak, když šla kniha do tisku, nastaly problémy. Všechno to na mě dolehlo a velmi špatně jsem spala. Pokaždé, když dokončím práci na románu, který je z emočního hlediska náročný a obtížný, se z toho musím nějak zmátořit. Nejčastěji si hledám nějaké konkrétní úkoly. Potřebuji pohyb, aktivitu, protože odpočinek vleže jen zesiluje negativní pocity, a ještě více mi zhoršuje náladu.
Knih, které se týkají tématu holocaustu, je na knižním trhu už poměrně dost. Nemyslíte si, že je jimi trh už přesycen? Nebo je podle vás naopak důležité o těchto událostech psát dál?
Myslím, že o těchto událostech není možné psát až moc. Problém se týká spíše toho, jak se takové knihy píší. Lidem, kteří přežili holocaust, dlužíme úctu a respekt. Žádná fabule nesmí zastínit jejich zkušenosti, nemůže je zakrýt žádná senzační či romantická „omáčka“. Na nás autorech leží obrovská odpovědnost, abychom téma nezploštili a nepřekroutili dějiny. Také se nesmíme pokoušet dělat z něho zábavu.
Pokračování rozhovoru najdete na našem blogu www.knihydobrovsky.cz/blog