Spisovatelé jsou borci
Lisa Unger
Lisa Unger
„Lidská mysl je absolutní mystérium. Právě to mě zajímá ze všeho nejvíc a všechny mé romány se těmito tématy zabývají.“
Seznamte se s Lisou Unger. Autorkou, která napsala již řadu románů a získala si přízeň tisíců čtenářů po celém světě. Její příběhy jsou překládány do 26 světových jazyků a těší se skvělému hodnocení. I přesto byla Lisa v našem rozhovoru velice skromná. Jak se dostala ke spisovatelskému řemeslu, kdo ji zpočátku od psaní spíše odrazoval nebo proč si pro svůj thriller Cizinky ve vlaku vybrala zrovna specifické prostředí vlaku – to jsou témata, která jsme s Lisou otevřeli (a nejen ta).
Liso, prvně bych vám ráda poděkovala, že jste souhlasila s rozhovorem pro naše čtenáře. Patříte mezi jednu z nejúspěšnějších současných autorek, za své romány jste nasbírala mnoho ocenění i nominací. Pověděla byste nám, kdy jste se rozhodla pro spisovatelskou kariéru? Co vás přimělo začít psát své vlastní příběhy? Doufala jste v tak velký úspěch?
Díky za pozvání k rozhovoru! Před pár lety jsem v Praze nějaký čas pobyla a úplně jsem si ji zamilovala – z propojení s vašimi čtenáři jsem úplně nadšená. Nepamatuji si, že bych o sobě někdy smýšlela jinak než jako o spisovatelce. Všichni spisovatelé jsou pochopitelně nejdříve čtenáři. Moje matka byla knihovnice a velká milovnice příběhů, od románů po divadelní hry. Svou lásku k psanému slovu jsem tedy získala od ní. S psaním jsem začala v dětství – psala jsem básničky a povídky. Na svém prvním románu jsem začala pracovat ještě ve škole, bylo mi devatenáct. Nikdy mě ani nenapadlo, že by mě někdo doopravdy vydal, nebo že bych se mohla stát slavnou. Psala jsem zkrátka a dobře proto, že mě to bavilo víc než cokoliv jiného – milovala jsem příběhy, postavy, jazyk. Právě jsem dokončila svůj dvacátý román a psaní je stále tou největší radostí v mém životě. Jsem neuvěřitelně vděčná, že se jím můžu živit.
Miliony prodaných výtisků, vaše knihy byly přeloženy již do 26 jazyků… To je vskutku impozantní úspěch. Přesto by mě zajímalo – byl tu někdo, během vašich začátků, kdo vás od psaní odrazoval? Lidé mají tendence tvrdit, že „pouhé psaní“ člověka neuživí.
(smích) Ano, samozřejmě. Můj otec! Matka byla knihovnice, ale táta pracoval jako inženýr a myslím, že ohledně mých ambic na to stát se spisovatelkou měl svůj vlastní názor. Řekl mi, že „spisovatel“ není skutečná práce. A že si musím najít způsob, jak se doopravdy uživím.
Takže není žádným překvapením, že ačkoliv jsem s prvním románem začala ještě na škole a celé moje vzdělání se točilo právě kolem psaní, hned zkraje jsem neměla dost sebevědomí na to, abych všechno vsadila na jednu kartu. Proto jsem místo toho začala pracovat v nakladatelství, což už dle mého otce celkem připomínalo skutečnou práci – i když to nebylo inženýrství!
V polovině října vyšel v České republice váš thriller Cizinky ve vlaku. Poptávka po thrillerech je obrovská, mohli bychom jen tomuto žánru vyhradit třeba půlku knihkupectví. Proč by si podle vás měli čtenáři přečíst příběh právě z vašeho pera?
To máte úplnou pravdu. Skutečně existuje záplava nadaných autorů a je tolik zašmodrchaných a vzrušujících příběhů, z nichž si člověk může vybírat. Osobně doufám, že moje romány jsou právě tak zábavně komplikované a pohlcující jako ty ostatní. Zároveň se však také noří do hlubin lidské povahy a psychologie, ptají se na naše motivace, na to, co nás činí tím, kým jsme. Lidská mysl je absolutní mystérium. Právě to mě zajímá ze všeho nejvíc a všechny mé romány se těmito tématy zabývají.
Zajímalo by mě, proč jste si pro příběh vybrala kulisy vlaku. Čím vás toto prostředí fascinuje? Má vlak symbolizovat něco konkrétního?
Fascinují mě liminální místa, hranice mezi jednotlivými věcmi. Cestování je ukázkovým příkladem liminálního prostoru. Sedíte ve vlaku, letadle nebo autobuse, jste na cestě do své destinace. Nejste tentýž člověk, kterým jste byli při odjezdu, a nejste ani člověkem, jímž budete, jakmile dorazíte na nové místo. A je celkem pravděpodobné, že budete sedět vedle někoho naprosto cizího.
Všechno ve vašem životě, stejně jako všechno v životě toho cizího člověka, vás oba zavedlo do přesně toho stejného okamžiku v čase. Proudí tu energie. Někdy zapředete rozhovor, dojde ke spojení. A pokud vlak něco symbolizuje, pak určitě proudění času - to, jak náhodné momenty můžou úplně všechno změnit, a že nehledě na to, kde příběh začne, je docela dobře možné, že se k němu schylovalo už dlouho předtím.
Inspirovala jste se při psaní románem Cizinci ve vlaku od Patricie Highsmithové (či filmovým zpracováním Alfreda Hitchcocka)? Můžeme v knihách hledat jistou podobnost?
Knihy Highsmithové i Hitchcockův film mě velmi inspirovaly. Patricia Highsmithová patří pravděpodobně k největším spisovatelům krimi v historii a stejně jako já se hluboce zajímala o psychologii. Nicméně jediné, co jsem si z jejího románu, nebo filmového zpracování vzala, je setkání dvou cizích lidí ve vlaku a následné spojení mezi nimi. Všechno ostatní v knize je čistě a pouze příběh Pearl a Seleny.
Jak dlouho jste na celé knize pracovala? Konzultovala jste děj v průběhu psaní s někým dalším?
První hrubou verzi svých příběhů většinou dokončím zhruba za rok a svou práci nikdy s nikým nerozebírám. Můj agent a redaktor mají mlhavé povědomí o tom, jak bude příběh vypadat. Manuskript však s nikým nesdílím minimálně do doby, kdy dokončím hrubou verzi. Nemám žádnou osnovu, píšu jen s hlasy svých postav v hlavě, a právě ty hlasy následuju napříč příběhem. Mnoha způsoby píšu ze stejných důvodů, jako čtu – chci vědět, co se stane postavám v mé hlavě.
V příběhu se hodně zmiňuje a řeší nevěra. Čím vás téma nevěry zaujalo? Má to hlubší kontext nebo to byla „sázka na jistotu“, protože čtenáři toto téma obecně vyhledávají?
Nejsem si jistá, jestli jsem chtěla psát vyloženě o nevěře – zkrátka a dobře jde o rys vztahu Seleny a Grahama, ze kterého se pak na stránkách stalo něco mnohem temnějšího. Vlastně mě možná nezajímala tak úplně nevěra, jako spíš všechny ty různé způsoby, jak se s ní lidé vypořádávají, skrývají ji a zda s ní dokážou žít, jakmile ji odhalí. Téma si většinou přímo nevybírám; většinou se rozvine jako element životů jednotlivých postav. Musí být organické a musí jít o něco, co mě hluboce zajímá, jinak to v románu nefunguje.
Vaše příběhy jsou známé svou komplexností, propracovanou psychologií postav a mnoha úhly pohledu. Není snadné takový příběh vytvořit. Kde čerpáte nápady? Inspirujete se například svým okolím?
Nápady skutečně mohou přijít odjinud a také to dělají Může to být Jungův výrok, básnický verš, zpráva v novinách nebo fotka. V jednom případě jsem se inspirovala nevyžádanou poštou. Podobný okamžik inspirace u mě většinou rozpoutá zanícený průzkum a tato posedlost se pak propojí s něčím hlubším, následně začnu slyšet hlasy postav, které potom následuji při psaní rukopisu. A mě inspiruje tolik věcí! Spisovatelé jsou ze všeho nejdřív pozorovatelé. Takže ano, lidé, rozhovory, vztahy, odborná literatura, podcasty, hudba. Také jsem se vždycky inspirovala při cestování – třeba můj román Die for You vzešel z mých pěti týdnů strávených v Praze.
Prozradíte nám, jaké knihy a autory ráda čtete vy?
Jsem vášnivá čtenářka a mám hrozně moc nadaných přátel spisovatelů, takže vyjmenovat tu své oblíbence je celkem těžké. Na začátku mě ovlivnili lidé jako Stephen King, Charlotte Bronteová, Truman Capote, Gabriel Garcia Marquez, Nathaniel Hawthorne nebo V. C. Andrews. Považuji se za knižního všežravce – čtu napříč žánry. Zkrátka miluju dobrý příběh se skvělými postavami. Z knih, které jsem přečetla nedávno: The Collective od Alison Gaylinové o ženě stravované pomstou poté, co přišla o dítě. The Turnout od Megan Abbottové je zase zevrubnou analýzou sesterství a baletního světa. Právě jsem začala číst Find Me, nadcházející knihu od Alafaira Burkeho. Jsem na úplném začátku, ale už je mi jasné, že půjde o chytrý, poutavý thriller o pohřešované dívce a síle přátelství.
Nastínila byste čtenářům, na čem právě pracujete?
V USA, Kanadě a Velké Británii právě vyjde můj poslední román Last Girl Ghosted o mladé ženě, která věří, že na internetu našla pravou lásku – ale pak dotyčný přestane komunikovat. New Yorčanka a novinářka Wren Greenwoon si uvědomí, že muž, o kterém si myslela, že ho miluje, není tím, čím se zdá, a rozhodne se vypravit po temné cestě digitálního světa až do jeho minulosti – i své vlastní.