Spisovatelé jsou borci
Sonia Rosa
Sonia Rosa je v Polsku velice známé jméno. Jedná se o pseudonym úspěšné spisovatelky erotických románů, která však svou skutečnou identitu tají. Se svým eroticko‑psychologickým románem Nymfomanka se nyní dostává také do povědomí českých čtenářů, kteří ve výjimečně hořkém příběhu sledují nešťastný osud hlavní hrdinky protkaný sebedestruktivní závislostí hypersexuality. Co Soniu přimělo zpracovat takto náročné téma? V čem vidí důvod narůstající popularity erotických románů? A kde načerpala inspiraci pro napsání svého románu?
Začněme otázkou, nakolik odvážné bylo dát svému románu titul Nymfomanka?
V tomto případě padá odpovědnost za výběr titulu na nakladatele. V době, kdy jsem na románu pracovala, jsem ho nazvala Nestoudná, ale myslím, že titul, který navrhlo nakladatelství Filia, byla trefa do černého. Jde sice o příběh ženy, jejíž závislost jí na nejrůznější způsoby ničí život, ale také jde o titul, v němž je – a není důvod to tajit – spousta odvážných erotických scén, které se často otírají o čistou pornografii. Hrdinka je nymfomanka a její problém je nazýván pravým jménem. Přičemž je podle mě titul Nymfomanka velice chytlavý, vzbuzuje zvědavost a chuť po něm sáhnout. Takové příběhy přitahují čtenáře jako magnet, lidé je chtějí číst, byť se k tomu veřejně nehlásí. V mém pojetí měla být Nestoudná silným a kontroverzním mravním románem s psychologickým pozadím, který jsem zamýšlela vydat pod svým pravým jménem, ale po zralé úvaze jsme s nakladatelem došli k závěru, že ji pustíme na trh jako erotickou knihu a já se schovám za pseudonym Sonia Rosa. Čas a úspěch tohoto titulu ukázaly, že to bylo dobré rozhodnutí – v Polsku se Nymfomanka velice brzy stala bestsellerem a doufám, že tomu tak bude i v Česku.
Ještě bych se vrátila k otázce titulu – když tak o tom teď přemýšlím, zdá se mi, že Nestoudná by hrdinku knihy příliš stigmatizovalo. Anita se potýká s vážnými problémy, ale nesmíme zapomínat, že sexoholismus je závislost jako každá jiná. Je nepatřičné oběť stigmatizovat nebo hodnotit. Musíme ji podpořit a pokusit se ji pochopit.
Jak se čtenáři Nymfomanky dozvídají, hypersexualita je považována za poruchu, kterou je možné medicínsky diagnostikovat. Závislost na sexu je závislost jako každá jiná a může člověka v životě velmi svazovat a omezovat. Co vás přimělo k tomu, abyste se tomuto tématu věnovala?
Především mě fascinoval fakt, že sexoholismus charakterizuje neschopnost kontrolovat své sexuální chování. Postižení lidé se pouštějí do nezdravých vztahů bez ohledu na možné škodlivé důsledky. Člověk závislý na sexu ho dokáže provozovat téměř kdykoli a s kýmkoli, jen aby na chvíli přehlušil nutkavý hlad po něm. Jenom ve Spojených státech je na sexu závislých deset až patnáct procent populace, to znamená nějakých dvacet pět milionů lidí. Tolik statistika, ale já jako spisovatelka vím, že za každým tím číslem se skrývá člověk s nějakým více či méně dramatickým osobním příběhem. Sexoholikové často přicházejí o práci a rodinu, ničí si život na nejrůznější způsoby. V běžném slova smyslu si pojem nymfomanie lidé spojují s něčím lehkým a frivolním, jednoduše s velkou chutí na sex. Mnoho mužů věří, že by si přáli nymfomanku potkat, protože v ní vidí jen ženu, kterou nikdy nebolí hlava a má vždycky chuť na milostné hrátky. Jenže ve skutečnosti jde o velice sebedestruktivní závislost, která s sebou nese řadu důsledků, jako je například riziko nákazy pohlavní chorobou nebo nenávratná ztráta důvěry nejbližších, těch, které sexoholik zrazuje a klame. Pro mě jako spisovatelku bylo velice lákavé vžít se do kůže hrdinky, jako je Anita. Přemýšlela jsem, jak by mohl život takové ženy vypadat, a o něco později jsem si sedla a začala psát.
V Česku je zatím erotická literatura v plenkách, současně se však u nás překládá mnoho erotických románů a spousta z nich se těší velké popularitě. Jak je tomu ve vašem rodném Polsku?
V Polsku se erotický román těší v posledních pár letech velké popularitě. Knihy tohoto druhu čte stále více žen a stále více žen také touží začít takové knihy psát. Dalo by se říct, že erotická literatura se dostala z tmavého kouta, do kterého byla stále zatlačována, na denní světlo a zaujala přední místa bestsellerů.
Bohužel je Polsko stále zemí, v níž je sex tabu a mluvit o něm v jistých kruzích je stále ještě nepřijatelné. Mnoho polských žen je prudérních, jsou vychovány v tradici, v níž je sex považován za hřích, za což bohužel nejvíc vděčíme silné pozici katolické církve, jejímu vlivu na vzdělání občanů a její věčné nechuti vůči tělesnosti. To, na co se díváme v západních filmech, není v Polsku pořád tak docela samozřejmé. Sex, zvláště ten náhodný, který je stále vnímán špatně, se u nás neprovozuje tak svobodně jako například ve skandinávských nebo středozemních zemích. Polky rády čtou erotické knihy, protože by chtěly prožívat daleko více vzrušení a orgasmů, než prožívají teď. Možná právě proto zaznamenaly na knižním trhu tak velký úspěch autorky jako Paulina Świst a Blanka Lipińska? Polky jsou stále trestány a kritizovány za svoji sexualitu, zvlášť v krajně pravicových katolických kruzích. Protože se nedokážou vymanit z tuhého korzetu veřejných zákazů, utíkají do světa fikce, kde nosí fešáčtí a dobře stavění muži ženy na rukou a napájejí je nejdražším šampaňským. Erotické romány ukazují život, který nikdy nepoznají – oslavy na jachtách bohatých šejků, exotické cesty, svalnaté chlapíky – většina žen si o takových zážitcích může nanejvýš číst.
Ještě je ale třeba samozřejmě dodat, že ve skutečnosti vůbec netoužíme, aby si nás podrobil nějaký mafián nebo nás unesl šejk. Myslím, že takové knihy prostě otevírají dveře do světa fantazie, ve kterém se my ženy cítíme na chvíli osvobozené od všech pravidel, jsme v něm svobodné a neuvěřitelně krásné. Podle sexuologů něžné pohlaví často fantazíruje o násilí nebo nadvládě muže. Možná si v takových fantaziích ženy dovolují víc než každý den v posteli se svým stálým partnerem. Myšlenka na to, že se ženy zmocnil nějaký super sexy mačo, ji osvobozuje od strachu týkajícího se její „obscénnosti“ – může všechno, protože k tomu přece byla přinucena. Tak se na to dívám já.
Je to možná nepříjemná otázka, ale nemůžu si pomoci. Odkud bere autor erotických románů inspiraci? Když píše historické romány, vzdělává se v oboru historie. Když píše thrillery a krimi romány, studuje různé zločiny. Jak může autorka erotických románů zajistit barvitost tématu, kterému se věnuje?
Ta otázka je naprosto opodstatněná, čtenář by rád znal autorovu inspiraci v každém žánru, takže i v erotické literatuře. Jsem žena, která má za sebou několik delších i kratších vztahů – a nepůsobí mi tak problém pohybovat se v oblasti erotických popisů. Daleko větší výzva je věrohodně popsat psychiku hrdinky, jako je Anita z Nymfomanky, pro niž není sex potěšením, ale především nutností. Příběh ženy závislé na sexu ve mně zrál velmi dlouho a nakonec jsem se rozhodla přenést ho na papír. V době psaní jsem hodně četla o sexoholismu, seznamovala se s názory sexuologů, vyhledávala jsem zajímavosti.
V Traktátu o děložním šílenství z roku 1771 autor píše, že nemocná žena, která si vyhlédne byť toho nejobyčejnějšího muže, udělá všechno pro to, aby se ho zmocnila. „Neváhá užít ani výhrůžek, jen aby uspokojila svůj sprostý chtíč.“ Je to velmi stigmatizující a krutý popis, ale bohužel přesně vystihuje psychický stav osoby závislé na sexu. Také moje hrdinka Anita nepřetržitě hledá jakoukoli příležitost a často přistupuje na sex s takovými muži, které by nezávislá žena nepovažovala za hodné pozornosti, anebo by jí připadli vyloženě odporní. Jedna z nejobtížnějších scén, které jsem popisovala, pro mě byla ta z domku v zahrádkářské osadě, kde se Anita oddává několika opilým mužům, které chvíli předtím náhodně poznala.
Když jsem hledala informace o sexoholismu, prohlížela jsem také portály s erotickými inzeráty a sama jsem tam ze zvědavosti jeden zadala. Přišla mi spousta odpovědí, od jemných a romantických návrhů k setkání až po opravdu hnusné a vulgární texty, které tu raději nebudu zmiňovat… Prozradím jen, že jsem nikomu z nich neodepsala, s takovým záměrem jsem do toho nešla. Takže víceméně takto vypadala moje práce nad románem. Ještě dodám, že na studiích jsem znala mladou ženu, taky studentku, která se chovala velmi podobně jako Anita. Bylo jí něco málo přes dvacet a měla už za sebou spoustu postelových příběhů; žádný z těch vztahů jí ale nepřinesl štěstí. Spávala se ženatými muži, zvala k sobě taxikáře, muže, co je poznala v hospodách a na síti. A doslova chvilku nato, co od ní odešli, si začínala dělat výčitky a obviňovala se, že je děvka. Byla to velmi tragická, emocionálně nevyrovnaná osobnost, od které si toho moje hrdinka Anita hodně vzala. A přestože je Nymfomanka fiktivní příběh, jisté chování Anity mi připomnělo chování, jehož jsem byla svědkem za studentských časů u své tehdejší známé.
Chuť na sex není nic špatného. Ale jestli s ním jdou ruku v ruce výčitky svědomí, sebeobviňování anebo utápění svých emocí v alkoholu, je to problém. Na ženskou sexualitu „dohlíží“ téměř v každé zeměpisné šířce a kultuře spousta lidí – a všichni žádají, abychom se chovaly „slušně“. Má-li velké libido muž, všichni na něj hledí shovívavě, často dokonce takový casanova ostatním imponuje. Naopak ženě, která pro opačné pohlaví projevuje podobné zaujetí, dáme okamžitě nálepku „děvky“. To je velmi bolestné a nespravedlivé, křivdíme jí tím. Nejhorší na tom je ale fakt, že tento přístup se s největší pravděpodobností jen tak rychle nezmění… Ironií osudu je, že muži ženy obdivují, touží po nich a svádí je, jejich otevřenost v sexu se však i nadále zdá být problematická. Máme být dostupné, krásné a sexy, současně nám ale všichni říkají, že se nemáme chovat jako „děvky“…
Máte nějaké své autory erotického žánru, k nimž se obracíte anebo na ně navazujete? Kdo je podle vás mistrem erotického žánru?
Možná to bude znít překvapivě, ale erotickou literaturu téměř nečtu. Jako náctiletá jsem hodně četla erotické příručky Grahama Mastertona, kupovala jsem si je z kapesného, vyměňovaly jsme si je se spolužačkou a s ruměncem na tváři jsme si je četly na lavičce v parku. Dodnes si tu sérii pamatuji, vydávalo ji nakladatelství Rebis. Z gymnaziálních let si také vzpomínám, jak mě silně vzrušoval román Fanny Hillová – memoáry kurtizány, ale jak jsem dospívala, začala jsem si více cenit vytříbeného jazyka. Mám ráda knihy, v nichž se vyskytují odvážné erotické scény, ale chci, aby to byla literatura na úrovni, která nese nějaké sdělení. Charles Bukowski, Erica Jong, Mario Vargas Llosa, Joyce Carol Oates nebo William Wharton, všichni píšou o sexu, ale v těch příbězích je ještě něco víc, jsou hlubší. Jeden z románů přesycených erotikou, který se mi vryl do paměti hlouběji, je Šanghajská milenka od Zhou Wei Hui – román mladé spisovatelky, který je v Číně zakázaný a v němž odvážně popisuje svoje vztahy s muži.
Pokud jde o to, zda mě jiní spisovatelé tohoto žánru inspirují, odpovím – spíš ne. Zaujmou mě, nadchnou, ale neinspirují, snažím se vytvořit si svůj vlastní styl plný černého humoru a množství sexu, který je většinou představován nepříliš romanticky. Mé hrdinky se s muži milují, často s nimi ale taky šoustají – bez květin a hedvábného povlečení.
Takový přece ale život je, a takový bývá i sex – někdy krásný a něžný, ale stává se, že je také prudký, chaotický, hrubý a uzurpátorský. Koho bych označila titulem mistr žánru? Netuším (usmívá se).
Román Nymfomanka bude v Česku vaším debutem, publikujete u nás poprvé. Nechtěla byste českým čtenářům představit svoji práci, co ráda děláte a jak nebo proč jste se rozhodla psát?
V Polsku jsem v současné době jednou z nejpopulárnějších autorek společenských románů, které bývají obvykle čtenáři přijímány velice vřele. Napsala jsem přes deset knih, v nichž se snažím dotknout důležitých a aktuálních témat, jako je například poporodní deprese, pohřešování, smutek ze ztráty dítěte, problémy ve vztazích a zrada. Píšu i o lásce, ale má trochu zachmuřená duše se zřejmě lépe cítí ve vážných a dramatických tématech. V soukromí jsem spíše člověk, který vnímá svět barevně, ale jako spisovatelka se ráda nořím do těch nejtemnějších propastí lidské povahy. Můj nejnovější román je směs žánrů, polští čtenáři v něm najdou trochu z krimi, špetku z milostného románu, a to všechno na široce vystavěném společenském pozadí.
Než jsem začala psát knihy, spolupracovala jsem mnoho let s několika tiskovými tituly, dá se říct, že jsem s vydavatelskou branží spojená už dlouho. Psát jsem začala úplně náhodou. Vždycky se mi psalo snadno, ale nikdy jsem ani nepomyslela na to, že bych se stala spisovatelkou. Jednoho dne jsem ale vyhrála literární soutěž, kterou organizoval jeden měsíčník pro ženy, později jsem vyhrála další a pak ještě jednu. Získala jsem tehdy finanční odměnu, především pro mě ale ty výhry znamenaly obrovskou satisfakci. Takže jsem si pomyslela, že by psaní mohlo být zajímavým a originálním způsobem života. A pak to opravdu začalo… nepřetržité ťukání do klávesnice, osamělé večery trávené jen s notebookem a dva roky čekání na odpověď několika nakladatelů, kterým jsem poslala svoje dva první romány. Trvalo to dlouho, nikdy jsem se ale nevzdala. Když už jsem začala psát, cítila jsem, že je to moje cesta. Věřila jsem, že se to nakonec podaří. A když jsem dosáhla úspěchu v Polsku, začala jsem snít o tom, že se mé knihy budou prodávat v zahraničí. To se nepodaří, říkali mi. To se v Polsku podaří málokomu. Já ale věděla, že to chci, snila jsem o tom a čekala. No, a nakonec se to podařilo! Jsem moc ráda, že můj román vyjde v Česku. Děkuji nakladatelství Dobrovský za tuhle příležitost a českým čtenářům přeji četbu plnou dojmů!
Jak trávíte volný čas, když nepíšete? Máte nějakou oblíbenou činnost, při které si nejen odpočinete, ale také vám pomáhá oživit představivost a nastartovat mozek k dalšímu psaní?
Mám moc ráda procházky, zvláště po mořském pobřeží, ráda jezdím na kole a samozřejmě ráda čtu. Ráda také podnikám výpravy do měst a městeček, která ještě neznám – můžu chodit celé hodiny po ulicích, parcích a náměstích, fotit přitom a nasávat atmosféru nových míst. Kdysi jsem ráda bruslila, ale pak jsem si zničila koleno a moje nadšení pro ledovou plochu opadlo. Strašně ráda sleduji seriály, což mi bohužel bere spoustu času, jinak jsem asi dost obyčejná a trošku nudná… Někdy mám pocit, že nežiju ani tak ve skutečném světě jako spíš ve své hlavě, kde se toho vždycky děje dost. Můj mozek skvěle nahodí představa termínů, které nade mnou visí, a když už se pustím do práce, nic mě od ní nedokáže odtrhnout. Svoji představivost povzbuzuji meditací, které se musím stále znovu učit, protože mám dojem, že mě rozptyluje příliš mnoho věcí. Také ráda jím, ale vzhledem k tomu, že držím dietu, bych toto téma raději příliš nerozváděla (směje se).