Dobrý rozhovor
Matyáš Namai
Matyáš Namai
Matyáš Namai vystudoval grafický design na Střední škole reklamní a umělecké tvorby Michael a již od studií se soustředil na médium komiksu. Svou prací přispíval například do časopisů ABC a Playboy (Ironický Potlesk). K jeho knižním projektům patří třeba Malované dějiny, Kapsy - komiksová adaptace povídek Karla Čapka nebo ilustrovaná řada dětských knížek GO!: Gang Odvážných. Jeho komiksy vynikají citlivou prací s psychologií postav, razantním filmovým střihem a citem pro detail. Nyní zpracoval do komiksové podoby patrně nejznámější román George Orwella 1984, který vychází v březnu pod nakladatelskou značkou Kontrast.
Seznamte se – Matyáš Namai. Kdo je a jak by on sám charakterizoval svou tvorbu?
Hm… Matyáš Namai je lehce kudrnatý, výtvarný snaživec. A tvorbu? V mých očích věčně amatérskou, nikdy dostatečnou. Ale občas to vyjde celkem hezky. Třeba z „osmdesát čtyřky“ mám celkem dobrý dojem. Myslím, že se moje tvorba hodně opírá o linku a ostré stíny, alespoň pro tohle období. Jinak nemám nějakou pevně danou charakteristiku. Rád tvořím temné věci, i hororové, ale tvorbě pro děti se také nevyhýbám. Domnívám se, že člověk by se neměl moc definovat, jinak v té škatulce zahnije.
Dnes budeme představovat čtenářům váš grafický román George Orwell – 1984. Čtení předlohy a původního Orwellova románu zabere jistě delší čas než ponoření se do jeho obrazové adaptace. Jak dlouhá práce však stojí za vytvořením grafického románu a jak dlouhou vyžaduje rešerši a cestu ku správné literární adaptaci?
Pokud nebudu počítat to, když jsem knihu četl k maturitě, tak to bylo určitě další čtení před přijetím projektu, abych si osvěžil příběh a byl si jist, že je materiál vhodný pro komiksové zpracování. Druhé čtení probíhalo během „porcování“ původního románu do scénáře na jednotlivé panely a strany. A potřetí, když jsem již řešil detaily (popisy prostředí, emoce postav, kde se kdo nachází apod.). Za začátku přijdou velké všeobecné rešerše a potom, během procesu kreslení, si dělám poznámky, skici a hledám další referenční obrázky, protože nikdy nevíte, na co zrovna narazíte (starý pokoj v Londýně, koberce, těžítka, mikrofony, lampy, vojenská technika apod.). Kupříkladu nejvíce času jsem asi strávil na vizuálu Londýna a obecně technologií. Hlavně proto, že román se odehrává v alternativní historii, která sice zamrzla v 50. letech, ale technologiemi se podobá dnešnímu světu – tedy přicházel problém, jak skloubit Londýn z 50. let a retrofuturo technologie. A jak dlouho to všechno trvá? Moc dlouho! Samostatný komiks skoro dva roky myslím.
Zvolil jste si román 1984 z osobního nadšení? Shledáváte ho, jakožto snad i většina literární obce, za nesmrtelně pokrokový a věčně současný?
Tento projekt mi, jako většina dobrých věcí v mém životě, spadl tak nějak do klína, ale už na začátku se mi ta idea líbila. Občas o románu 1984 tvrdím, že je to dobrý manuál pro detekci praktik totalitních režimů a mentality lidí, co v něm žijí, což je jeden z důvodů, proč si myslím, že tato adaptace má smysl.
Vaše tvorba, podíváme‑li se do výčtu, zahrnuje také adaptaci povídek Karla Čapka. Jistě lze vnímat Čapka jako autora, který se ve své tvorbě často dotýkal antiutopie. Znamená to, že ve vás antiutopická literatura rezonuje?
Povídka od Čapka byla pouze jedna – Závrať, a i když není antiutopistická, tak ano, tento žánr u mě rezonuje. 451 stupňů Fahrenheita, Konec civilizace, 1984, Farma zvířat, Potomci lidí, Válka s Mloky, to všechno mám moc rád. Nejenže jsou tato antiutopistická prostředí výbornou studnicí pro příběhy, ale, tak jako každý správný příběh, krásně zrcadlí potenciály lidské společnosti a člověka. Společnost vs. jednotlivec. To je vždycky zajímavé téma. Ještě se chystám na My od J. I. Zamjatina.
Orwellův román vyšel roku 1949, to je již neuvěřitelných 70 let. Za tu dobu se společnost proměnila, svět se urychlil a vše, co Orwell ve své době považoval za realitu, dnes můžeme označit za historická fakta. Musel jste i vy přizpůsobovat svou adaptaci současnosti, dotvářet okolnosti tak, aby rezonovaly v současném čtenáři?
Snažil jsem se zachovat a zreprodukovat původní dílo, jak nejvěrněji to bylo možné. Určitě by šlo dílo aktualizovat, místo obrazovek dát telefony atp. Ale to mi přijde zbytečné a vtíravé. Vždyť tragická láska je nadčasová a koncepty, jak ovládat masy, se také nezměnily. Jen se na to snadno zapomíná.
Nyní si dovolím subjektivně srovnat své nejoblíbenější Kafkovo dílo Zámek, které jsem četla jak v románové, tak v komiksové podobě. Vjem byl rozličný. Dokážete vy sám, jakožto autor grafického románu, srovnat, v čem se může čtenářský vjem lišit a kde tkví touha přetvářet zásadní literární díla do grafické podoby?
Čtení je vždycky subjektivní a když máme zajetou představu, jak svět uvnitř knihy vypadá, tak je velká šance, že (hlavně ze začátku) budeme otráveni z toho, že to „přece není tak, jak to bylo v knize“. Občas to nezkousneme, občas si na to prostě zvykneme. Harry Potter je třeba typickým příkladem v rozdílech mezi filmem a předlohou. A kde tkví touha v přetváření? Pokud budeme ignorovat zjevnou pragmatickou zištnost, tak osobně už jsem párkrát slyšel: „to 1984 jsem četl(a), ale moc mě to nebavilo.” Což je VELKÁ škoda, protože pokud naši nedávní předci zažili Stalina a Hitlera, tak tohle je povinné vzdělání. A když někoho nebudou bavit knížky, tak snad mu ten zážitek zprostředkuje třeba právě komiks. Anebo alespoň film. V tom je asi ta touha. Přiblížit něco, co mám rád a co si myslím, že je důležité lidem, ke kterým by se to jinak ani nedostalo.
Je vaše kniha subjektivní vizualizací románu 1984? Realitou, kterou jste maloval v myšlenkách při čtení?
Všechno je subjektivní, viz předchozí otázka. Myslím, že věci jako Winstonův pokoj nebo kavárna U Kaštanu jsem si při čtení představoval celkem jasně. Ale ta vizualizace se samozřejmě mění v závislosti na tom, jak rozsáhlé rešerše uděláte a jak moc nad tím přemýšlíte. Osobně si při čtení spíš představuji prostory než obličeje. Ale s hrdostí podotknu, že jsem doteď neviděl žádnou z filmových adaptací. Občas jsem se při práci podíval, jak řešili různé kulisy, jako Charingtonovo vetešnictví anebo scénu s mučením, ale to už jsem měl už vymyšlenou svoji verzi dle originálu a vlastních rešerší.
Musíme samozřejmě zmínit fakt, že román 1984 je stále neodmyslitelnou součástí maturitních otázek. Myslíte si, že právě grafické zpracování může být dostupnějším médiem pro abiturienty a celkově studenty, školáky?
Ano! Ale to jsem už rozvedl v předchozích otázkách.
Jaké emoce a konotace ve vás v současné době vzbuzuje věta Velký bratr tě sleduje! ?
Asi bledou, animatronická tvář Zuckerberga a kamerky na laptopech a mobilech. Paradoxem zůstává, že naši „svobodu“ ztrácíme dobrovolně za cenu pohodlí, a ne přes útlak. Uvidíme, kam nás tahle cesta ještě zavede...
Jak se vám daří udržet rukopis a estetiku komiksu skrz tolika stránek?
Co se týče dialogů a psaní, tak je to jednoduché – držím se originálu. Co se týče vizuální stránky věci, tak tam vždycky bude vidět potupná změna, zvlášť u tak velkého projektu – a díkybohu za to.
Bylo by smutné, kdybych se za ty dva roky kreslení nezlepšil. Tohohle „fenoménu“ si můžete všimnout i u jiných grafických románů nebo komiksů na pokračování, kde je kreslí jeden kreslíř. Tváře a charaktery jsou postupně více definované, linka více kontrolovaná/elegantní, kompozice mohou být chytřejší. Ale změna přichází postupně, takže si toho člověk ani nevšimne. Navíc pokud pracujete na grafickém románu, máte ten luxus, že se můžete vrátit a pozměnit detaily, aby víc odpovídaly vizuálu na konci.
Jak probíhala tvorba na scénáři vašeho románu? Jste vy sám jeho autorem nebo jste s někým text konzultoval?
Scénář jsem dělal sám. To v praxi znamená, že jsem jen mechanicky vyjmul pasáže textu a dialogu, upravil to, co je důležité a co se může vypustit a zvolil tempo jednotlivých scén. To není zas tak těžké, zvlášť u Orwella, kde je dobrý poměr vnitřních dialogů a fyzického děje. Text byl v pozdější fázi překládán a upravován Milanem Soutorem (česká verze) a o anglickou korekturu se postaral Mícheál Úa Séaghdha.
V jaké míře můžeme klíčovat akcentaci červené v černobílém provedení? Využíval jste ji pro zlomové, konfliktní momenty?
Plající rudé prapory, etikety, VB, rtěnka na rtech prostitutky. Červená je skvělá barva – agresivní, živá, násilná. Takže všude tam, kde jsem chtěl podpořit emoci nebo konflikt, jsem ji tam zakomponoval. A navíc v černobílém světě krásně vede pozornost, takže je to super nástroj, jak manipulovat s pohybem oka diváka skrze kompozici stránky.
Pokusme se nyní chvíli uchopit vaši tvorbu. Často se ptáme autorů na jejich literární vzory, či inspirační zdroje. Jaké jsou tedy ty vaše – můžeme hledat i ikonické grafické romány, na které jste při vlastní tvorbě myslel?
Velkou inspirací je pro mě třeba Mike Mignola nebo Frank Miller – jejich práce se stíny a jednoduchost mě vždycky bavila. Naposledy mě dost oslovila tvorba C. Chabouté a jeho Moby Dick: Bílá velryba. Nejvíce mě inspirovalo tempo vyprávění příběhu a ta hra stínů a světla. U grafického románu 1984 je to snad místy také cítit, i když je to mnohem těžší na dialog. Odtud jsem si taky vypůjčil nápad s formou kapitolních „splash“ stránek. Ale to mi snad čtenář odpustí.
Po celé úspěšné cestě, kterou jste se prokreslil a prošel až ke grafickému románu 1984, můžeme již nyní nahlédnout do vašeho šuplíku a ptát se, kam směřujete nyní a zda již na něčem novém pracujete?
Ptát se samozřejmě můžete, ale nejsem si jist, jestli vás potěším s polovičatou odpovědí. Pár věcí tu je, nějaké nabídky, nějaké ambice, hlavně komiksy a ilustrace, ale to je snad jasné. Já myslím, že se necháme překvapit, kdo nic neplánuje, může být pouze překvapen. Děkuji za rozhovor a doufám, že se bude komiks čtenářům líbit.