Spisovatelé jsou borci
Michelle Paver:
„Mým cílem při psaní bylo vytvořit poutavou knihu, kterou nepůjde odložit, a hlavně – která vás vyděsí!”
Dovolte nám začít otázkou, která se týká vašich dobrodružných výprav. Cyklus Letopisy z hlubin věků je vaším dosavadním největším literárním úspěchem. Procestovala jste kvůli němu skandinávské fjordy, horstva Kanady, Jižní Ameriku či Karpaty. Cestovala jste do drsné přírody úplně sama? Dokázala byste zpětně zhodnotit, jak vás tyto cesty obohatily (pomineme-li inspiraci ke psaní)? Co pro vás bylo během cestování nejnáročnější?
Cestuji sama, kdykoliv je to možné, protože mi to dává možnost zcela se ponořit do toho, co prožívám. Některá místa jsou ale pro cesty na vlastní pěst příliš nebezpečná – třeba Wranglerův ostrov na dálném severovýchodu Sibiře, kde jsem prováděla výzkum pro román Viper’s Daughter (v češtině prozatím nevydáno, pozn. red.), což je pokračování Letopisů z hlubin věků. Tam jsem musela zůstat se skupinou, protože hrozilo nebezpečí útoku ledních medvědů. Kromě nápadů na příběhy mě moje arktické cesty naučily především obrovské úctě k lidem, kteří tam dnes žijí, například k Inuitům a Čukčům, a potom k těm, kteří v těchto místech přežili v době kamenné. Hodně cest bylo náročných, ale živě si vzpomínám na řízený výlez na velmi strmý ledovec ve Špicberkách během sněhové bouře. Byla příšerná zima, a i když jsme neviděli na krok, věděli jsme, že po obou stranách máme hlubokou propast. A aby toho nebylo málo, měla jsem na nohou sněžnice.
Existuje nějaká příhoda z vašich cest, která vám nesmazatelně utkvěla v paměti?
Ano, šnorchlování s kosatkami v nejhlubším fjordu Norska. Protože byla zima, plavala jsem v neoprenu a užívala si pohled na nádherné zelené moře. Věděla jsem, že všude kolem mě jsou kosatky, protože jsem je předtím zahlédla z našeho Zodiacu. Taky jsem slyšela, jak na sebe pískají a cvakají, bylo to magické, ale neviděla jsem je. Najednou přímo pode mnou proplul obrovský velrybí samec. Letmo jsem zahlédla jeho černobílou barvu a slyšela, jak cvaká, když echolokací zjistil mou polohu. Prosvištěl kolem mě neuvěřitelnou rychlostí, ale ten okamžik, kdy jsme spolu sdíleli moře, byl nezapomenutelný. A myslím, že přispěl i barvitosti mého románu Toulavý duch.
Již 22. března se čeští čtenáři dočkají překladu hororu Děs sídla Wake’s End. Kde jste získala inspiraci k napsání gotického hororu? Pojí se k němu také nějaká dobrodružná výprava jako v případě Letopisů z hlubin věků?
Celé mě to napadlo během několika týdnů, úplnou náhodou. Nejdřív jsem v antikvariátu objevila knihu jedné středověké mystičky, Margery Kempeové. Byla tak mimořádně podivná, že jsem věděla, že ji musím využít v některém svém příběhu. Zadruhé jsem zašla na výstavu neuvěřitelně zvláštních obrazů viktoriánského umělce Richarda Dadda, který zavraždil svého otce sekerou. A zatřetí jsem četla o středověkém obraze démonů stahujících hříšníky do pekel, který byl nalezen na hřbitově anglického venkovského kostela v devadesátých letech devatenáctého století. Při čtení jsem v duchu viděla muže stojícího ve vysoké hřbitovní trávě a s hrůzou hledí na malbu středověkého ďábla, jenž naopak zírá na něj (z toho muže se později stal vinou sžíraný otec mé hrdinky Maud). Pokud jde o dobrodružné výpravy, vzhledem k tomu, že je příběh zasazený do anglického hrabství Suffolk, můj výzkum byl poněkud poklidnější než moje arktická dobrodružství. Je ale pravda, že jsem narazila na strašidelný mokřad – sama, a ještě byl zrovna Halloween!
Anotaci k příběhu si může najít každý čtenář, ale nás by zajímalo, jak ho vnímáte vy? Co pro vás znamená, proč by si čtenáři měli přečíst právě Děs sídla Wake’s End?
Děs sídla Wake’s End můžete číst jako příběh o vražedné posedlosti a šílenství, nebo jako příběh o člověku posedlém démony: je to na vás. Mým cílem při psaní bylo vytvořit poutavou knihu, kterou nepůjde odložit, a hlavně – která vás vyděsí!
Odbočíme nyní trochu do minulosti. Narodila jste se v Lilongwe, hlavním městě afrického státu Malawi, tam jste strávila první čtyři roky života, je to tak? Ačkoli je to poměrně krátká doba, dokážete říct, zda vás to nějak ovlivnilo v pozdější spisovatelské tvorbě?
Ve skutečnosti jsem se narodila v Blantyre v Ňasku (pozdějším Malawi). To mě ovlivnilo dvěma zásadními způsoby. Zaprvé, vyrůstala jsem v domě plném afrických artefaktů a moje teta (která žila v divočině se svým manželem pracujícím jako strážce divoké zvěře) mi posílala úžasné dárky, třeba medicinální rohy a lehce děsivé panenky vyrobené ze spletené kůry, které vypadaly, jako by byly používány při rituálech. A zadruhé, moje první vzpomínka vůbec je na překrásného vlčáka, kterého jsme v Ňasku měli. Byla to fenka, strašně hodná, ale vypadala jako vlk a nepochybně mě inspirovala při psaní knihy Bratr vlk.
Vystudovala jste biochemii. Jak jste se dostala ke spisovatelskému peru? Byla to vášeň už od dětství?
Psaní jsem milovala vždycky, ale zároveň jsem odjakživa i milovnicí vědy. Vystudovala jsem biochemii, ale zároveň jsem si přitom uvědomila, že se do laboratoře nehodím, a tak, abych zaplatila účty, jsem se stala právničkou. Veškerý svůj volný čas jsem věnovala psaní románů a po dvanácti letech jsem si uvědomila, že to se psaním musím zkusit pořádně. A tak jsem se zhluboka nadechla a dala výpověď. To už jsem naštěstí podepsala svou první smlouvu.
Jak vás ovlivnila současná pandemická situace? Mnozí spisovatelé, se kterými jsme vedli rozhovor, se nám svěřili, že během lockdownu napsali novou knihu, či rozpracovali odkládané projekty, na které nebylo tolik času.
My spisovatelé máme v tomto ohledu větší štěstí než mnoho jiných lidí, protože jsme na práci doma zvyklí. Je pravda, že pracuji na nové knize, ale popravdě řečeno mám na psaní méně času než před pandemií. Mé matce je devadesát a žije sama, a tak jsme se sestrou převzaly povinnosti uklízečky a zahradníka. Tudíž mám co na práci – starám se matce o dům, sekám jí trávník. Ulevilo se mi, když byly vyvinuty vakcíny, za to jsem opravdu vděčná.
Jaké první místo za hranicemi navštívíte, až to dovolí současná situace?
Norské fjordy – čím vzdálenější, tím lepší.
Pracujete aktuálně na nějaké nové knize?
Právě pilně pracuji na knize Wolfbane. Zároveň se ve mně rodí nápad na další gotický horor, podobný právě Děsu sídla Wake’s End.
Kdo je pro vás literárním vzorem? Ke komu vzhlížíte, kdo vás inspiruje?
Mezi moje oblíbence patří Edith Whartonová, J. R. R. Tolkien, Emile Zola, Guy de Maupassant, Fjodor Dostojevský a Henry James. Nicméně obdivuji každého dobrého spisovatele a jsem schopná se od něj učit. Pokud jde ale o to vyděsit čtenáře, nejvíc mě naučil mistr anglického hororu M. R. James.