Exkluzivní rozhovor
Exkluzivní rozhovor
Adam Pýcha
Adama Pýchu znáte pravděpodobně jako ředitele oddělení marketingu
a e-commerce. Pro kolegy je také takřka neomezenou studnicí kreativních nápadů, mozek nejrůznějších inovací a „spasitel“ zdánlivě neřešitelných problémů. Jeho pracovní tempo se takřka nedá stíhat a občas člověk musí obrátit oči v sloup, když si o víkendu (omylem) otevře pracovní
e-mail a vidí jediného uživatele on-line - ano, Adama. V tomto vydání Dobro.druha jsme se ptali na jeho náplň práce, která je neskutečně rozvětvená. Těžko tedy věřit tomu, že si našel čas ještě napsat knihu. Nicméně je to tak. A již nyní sbírá velice pozitivní ohlasy od prvních čtenářů. Připravte se na cestu do minulosti i vzdálené budoucnosti a na propracovaný příběh o nezkrotné touze po lepším životě i jiskřičce naděje, kterou má v sobě každý z nás.
Adame, známe se osobně, přestože jsem si všimla, že ti Hermiona zřejmě tajně propůjčila Obraceč času, byl on jediným důvodem, jak sis dokázal najít ve svém nabytém profesním životě čas na napsání knihy?
U této odpovědi musím být zcela upřímný. Práce na rukopisu mi zabrala cca 7 dlouhých let. Není tedy pravda, že bych psal každý den, ale vracel jsem se k němu někdy jednou za týden, ale často i jednou za půl roku. Mezitím jsem pracoval na jiných věcech, stěhoval jsem se, ale hlavně ten příběh zrál. Když se podívám na věci, které jsem psal třeba před deseti či patnácti lety, tak bych si raději vypíchl oči. K dobrému textu musí člověk prostě dozrát. U mě to přišlo ke konci roku 2020, kdy jsem si prostě řekl, že za dva měsíce bude hotovo. A ono se to povedlo, byť manželka nevěřila...
Když se vrátíme o pár desítek let zpátky, co řekl ten malý chlapec na otázku: kým bys rád byl? - Mihla se tam odpověď: špišovatel?
Když jsem byl hodně malý, tak jsem chtěl být pilotem. Ale nevidím moc dobře barvy, což je dost diskvalifikující a bojím se výšek. Tato kariéra tedy vzala rychle za své. Nicméně si dovedu dobře vybavit věk kolem 15 let, kdy jsem opravdu spisovatelem chtěl být a psal jsem dost intenzivně. To mě tedy neopustilo po celý dospělý život.
Pracuješ v prostředí, kde jsi doslova obklopen knihami. Je to pro autora inspirativní, nebo v něčem naopak svazující? Jsi přece jen v dennodenním kontaktu s náměty, narativy a zpracováním nápadů těch druhých…
Já jsem takovou divnou kombinací kreativce a úředníka. Strašně rád odhaluji, jak věci fungují a vznikají a dávám tomu řád. Často se vrhnu do projektů, kde nemám vůbec tušení, jak se co má udělat, ale jsem stejně přesvědčen, že to udělám nejlépe na světě. Strašně mě baví ten proces objevování a k tomu vymýšlení, jak bych to mohl udělat já. Neuvěřitelně mi tedy vyhovuje, že mohu poznávat svět knih v každém jeho aspektu. Od výběru rukopisů, po nákup práv, přípravu publikace, fungování prodejen či expedici e-shopu. Baví mě objevovat, jaké věci lidé na knihách reklamují či jak řeší jejich nákup z druhé ruky. Jsem tedy rád, že jsem obklopen skvělými kolegy a skvělými knihami. Je to pro mě jen a jen inspirace. Nijak se necítím být svázán tlakem okolí. Jsem od přírody nastaven tak, že když mám nějaký cíl, tak k němu prostě směřuji. Občas jsem navíc přesvědčen, že to nikdo jiný nezvládne tak dobře, což se u autora docela hodí… Pak mě ostatní náměty a bestsellery nemohou děsit. Stejně bych i Harryho Pottera napsal trochu lépe než J. K. Rowlingová (smích).
‚Napsat‘ je ta nejnáročnější část, bezpochyby, jaký pocit přichází ve chvíli ‚dopsat‘? Moment, kdy doťukneš poslední písmeno a před tebou je hotový debutový soubor, první kniha…
Já Druhou šanci vůbec nevnímám jako první knihu. Je to strašně zvláštní, ale když píšete třeba 15 let, tak už vnímáte, jak se posouváte jako autor a jak se posouvá text. Je to samozřejmě první rukopis, který jsem se rozhodl dodělat do formy knihy, ale je pouze malým střípkem mnohem delší cesty, která pro mě vlastně začíná.
Už pracuji asi na třech dalších námětech. Pocit, kdy jsem odklepl poslední větu byl příjemný, ale ve skutečnosti mě nijak moc neovlivnil. Mám vizi nějakého uceleného díla, které jednou bude čítat desítky knih. V hlavě se mi rodí příběhy a z nich vybírám ty nejzajímavější… Jen doufám, že se rozhodnu správně a budu věnovat čas tomu nejlepšímu námětu. V tom je Druhá šance důležitá. Má v sobě několik nápadů a myšlenek, které jsem považoval za tolik originální, že jsem je jednoduše nechtěl a nemohl opustit. Zasloužili si být čteny. To už jsou věci mezi nebem a zemí, kde je autor pouze poslem.
Co čeká autora, když je chleba upečen? Ty sám sedíš na poradách, diskutuješ o korekturách, o přebalech, o překladu, o osudu tolika knih... Jaké bylo pohlížet na ten svůj bochník a dochutit ho pro čtenáře?
Tento proces je strašně náročný a to hlavně časově. Primární je prostě text, jazyk a příběh. Tomu se musí věnovat nejvíc času a úsilí. Věřím, že jsme společně s redaktorkou i korektory udělali naprosté maximum, aby měl text tu správnou šťávu. Už teď vím, jaké věci změnit v příští knize, ale od začátku jsem chtěl, aby Druhá šance byla světová. Pokud si ji budete číst, tak můžete být u New Yorku, Prahy či Berlína a budete mít stejný prožitek. To již musí rozhodnout čtenáři, zda se nám to podařilo. Kdo mě zná, tak ví, že mám dost často jasnou představu, kterou pak opravdu intenzivně prosazuji. Nicméně to kombinuji s naprosto obrovskou důvěrou v lidi a jejich schopnosti. Celá kniha je tedy výsledkem práce mnoha výborných lidí z našeho týmu a jsem si jist, že každý udělal vše na 100 procent. Ale abych odpověděl na tvou otázku. Já jsem si ten proces velmi užíval. Tím svým klasickým vyhroceným a intenzivním způsobem.
Je pro tebe tato doba protkaná především čekáním na vydání, očekáváním z přijetí a zkrátka – je teď tvá kniha tvůj největší brouk v hlavě?
Na to vůbec není čas. V KNIHY DOBROVSKÝ mám tolik práce, že na Druhou šanci myslím pouze v moment, kdy je to nutné a musím se jí věnovat. Vydáváme ročně stovky úžasných knížek a ty si zaslouží mou maximální pozornost. Každý týden navíc spouštíme obrovské množství akcí, které zákazníci milují a i tam je časová dotace obrovská. Těším se moc, ale vlastně nyní přemýšlím spíše nad novou knihou, kde už dělám první kroky v rámci tvůrčího procesu. Příběh Druhé šance je u konce a musíme se posunout k novým světům.
Když se prsty jednou rozběhnou po klávesnici a úspěšně splní svůj běh až do cílové roviny, chtějí psát dál – budou psát dál?
Vlastně jsem to už zmínil několikrát. Mám rozepsáno hodně věcí, ale nyní mě strašně baví příběh, který jsem již naťukl v povídce Desatero. Nečekal jsem, kam až mě zavede… Jsou to hvězdné dálky.
Jak se slučuje profese marketingového ředitele s profesí spisovatele? Je to jing a jang?
On kdyby to byl jen ten marketing. Velkou část mého pracovního týdne věnuji chodu našeho e‑shopu, což v sobě často spojuje technické věci, vývoj nebo řešení problematiky reklamací. Je to super rozmanité. Já to vnímám tak, že jsem se vydal na nějakou cestu a vše je tak, jak má být. Asi se to tedy doplňuje výborně.
Vložme zde osobní chvíli, když jsi mě přijímal do KNIHY DOBROVSKÝ, ukazovala jsem ti něco ze své tvorby, byla to poezie, a ty jsi zmínil, že ji sám také píšeš. Můžeme se tedy těšit na různorodost tvého psaní? Dočkáme se také veršů?
Pamatuji si to velmi dobře. Je pravda, že na poezii nemám vůbec čas a asi ani správné momentum. Nyní mě velmi baví klasická beletrie a u ní zůstanu. Poezii jsem psal snad od první třídy na základní škole, takže je dost jisté, že si opět své místo v mé tvorbě najde, ale není vážně prioritou.
Přejděme nyní k samotnému obsahu knihy Druhá šance. Můžeme ji zařadit žánrově do sci‑fi, ale také dystopie. Dokázal bys ty sám nastínit, v jakém časoprostoru se budeme pohybovat?
Ty žánry. Asi je to mým osudem. Jak jsem sám hodně rozvětven mezi různé obory a činnosti, tak i má tvorba si bere tu něco ze sci‑fi, tu něco z hororu a přiloží k tomu třeba poetiku westernů. Druhá šance určitě potěší každého, kdo rád objevuje, kdo miluje příběhy s hloubkou a zajímavým nápadem. Je jedno, zda čtete sci‑fi či thrillery. Hlavní je, že vás příběh pohltí. No a nyní otázka času… V Druhé šanci čas ztratil svůj původní význam a může dělat opravdu psí kusy. Některé kapitoly se odehrávají ve 40. letech, 70. letech či po roce 2000. Zavedu vás ovšem i dál. Mnohem dál.
Samotná anotace je velice tajemná a čtenáři příliš neprozradí. Může očekávat silný příběh otce a dcery, kteří bojují ve světě rozbitých hodnot a reálií?
Hodně jsem se snažil, aby příběh fungoval jako celek. Postupně odhalujete jednotlivé střípky a směřujete k finálnímu a nevyhnutelnému střetu. Vše co prozradím, tak opět zahalím do oné roušky tajemství. Je to určitě příběh rodičovské lásky a touhy vzdorovat nepřízni osudu. Je to ovšem také příběh o boji se svými démony a vyrovnání se s vinou. Najdeme v něm postavy veskrze kladné, veskrze zlé, ale většina se pohybuje někde uprostřed, což bývá v životě mnohem častější.
Na jaká jména, na jaké velikány, na jaká díla pomýšlíš ty, když píšeš? Kdo pro tebe představuje literární blaho, fikci, do které rád čtenářsky utíkáš?
Při psaní se určitě inspiruji Stephenem Kingem. Jeho styl mě opravdu baví a to primárně z důvodu, že mám rád stejné prostředí, kam on zasazuje své hrdiny. Řekněme, že můj styl je podobný, jen možná lehce přímočařejší s větším důrazem na dynamiku příběhu. Pak určitě zmíním Cormaca McCarthyho. To je opravdu fantastický autor a jeden z posledních velikánů severoamerické literární školy.
Komu z těchto lidí bys rád poslal svůj román Druhá šance a jakou bys očekával reakci?
Nad tím jsem vlastně moc nepřemýšlel. Když bych ho poslal Stephenu Kingovi, tak by ho určitě pochválil, protože on pochválí v podstatě cokoliv. Je to neuvěřitelně kvalitní autor, ale se super brakovým vkusem na filmy a často i literaturu (smích).
Při čtení tvého románu jsem jeho děj často vnímala velice obrazově, téměř filmově. Přemýšlel jsi u psaní nad možnou adaptací na plátno?
To jsem moc rád, že říkáš. To je určitě jeden z aspektů mého psaní. Jsem hodně vizuálně zaměřený a vždy si vše představuji.
Mám i velmi rád filmové scénáře a drobně využívám tento styl i v beletrii. Čtenář by tedy měl mít dostatek prostoru pro svou představivost, ale zároveň se mu odhalí i mnoho z prostředí, kde se postavy pohybují.
Zároveň jsi již dopředu pro čtenáře připravil třešničku, sestavil jsi playlist hudby, kterou mohou u čtení poslouchat. Jak tě napadlo vytvořit tento hudební doplněk a zároveň – zazní skladba, kterou jsi při psaní poslouchal ty sám?
Jenny, která je jednou z hlavních postav, stále nosí na krku sluchátka. V ději tedy narazíte i na momenty, kdy si pouští nějakou hudbu. Tyto písně jsou součástí tohoto playlistu. Přidal jsem tam ovšem i písně, které jste slyšet nemohli a pouze vás upozorním, že si je Jenny pustila. Samozřejmě jsou vybrány tak, jak cítím konkrétní kapitolu. Jejich texty nějak děj doplňují či jsou s ním přímo spojeny. U některých jsem se hodně inspiroval náladou písně, která mi skvěle doplňuje děj, který zrovna běží v knize. No a poslouchám je vlastně stále… I když jsem knihu dopsal.
Dokážeš říci, koho může román potěšit? Musíme se notně omezit pouze na čtenáře sci‑fi a dystopie, nebo věříš, že může oslovit širší publikum? Pokud ano – v čem spatřuješ hlavní atributy svého příběhu?
Určitě to není kniha jen pro čtenáře sci‑fi. To by byl velký omyl. Máte‑li rádi dobrodružství, zajímavé postavy a neokoukané nápady, tak se vám bude kniha líbit. Kladete‑li důraz na svižný děj a pěkný jazyk, tak snad také dokáži doručit čtenářské uspokojení.
Doba je nyní komplikovaná, ale až nastane rozvolnění, plánuješ besedy, autogramiády, křty?
Moc rád bych něco podnikl. Jsem si jist, že to vyjde a velmi se na to těším.
Založil jsi nejsilnější českou čtenářskou skupinu na facebooku Knižní závisláci. Zaslal jsi již někomu z nich svůj výtisk, nebo tak plánuješ učinit? Jak se tato komunita na vydání těší?
Ve skupině dostalo možnost několik lidí přečíst si recenzní výtisk a mnoho lidí si knížku koupilo v předprodeji. Už je s tím otravuji roky, takže se jistě těší, až mi to dají pořádně sežrat (smích). Ale nyní vážně. Psal jsem to i pro každého z nich. Věřím, že je kniha bude moc bavit.
Jsi také manžel, otec dvou krásných dcer, Druhá šance ukrývá toto rodinné pouto. Byla tvá manželka jednou z prvních, kdo se do knihy ponořil? Jaké měla přijetí?
Manželka četla i jednotlivé kapitoly a byla hlavním kritikem. Roky říká, že jí můj styl příliš nesedí, ale zde to bylo jinak. Druhá šance jí bavila a často jsme ji společně diskutovali. Zná příběh určitě stejně dobře jako já. Rodinné pouto v knize je a je velmi silné… Musím ovšem přiznat, že jsem začal tento příběh psát zhruba tři roky před narozením první dcery.
Co ti v momentální chvíli dělá největší radost v životě? A co je pro tebe ten nejlepší způsob relaxace?
Největší radostí je pro mě samozřejmě má rodina a hned v závěsu, když někdo napíše, že ho baví příběhy, které jsem stvořil. A relaxace? To já moc neumím. Musím neustále něco tvořit nebo plánovat. Pak jsem šťastný, takže asi budu muset psát a psát, abych tohoto stavu dosahoval co nejčastěji.