Spisovatelé jsou borci
Alena Mornštajnová:
„Musíme převzít zodpovědnost za svůj život a za svá rozhodnutí, a to je podle mě to, co někteří lidé neumí, a proto hledají silné vůdce, kteří se jich ujmou.“
Naposledy jsme si povídaly osobně v našem Dobrém rozhovoru. Tou dobou teprve čerstvě voněly Tiché roky a v ozvěně jejich úspěchu jste zmínila novou knihu. Bála jste se, zda jste si neukrojila příliš tlustý krajíc. Listopád právě dorazil do knihkupectví, jak náročné tedy ono ukrojení bylo?
Listopád je moje šestá kniha a opravdu pro mě byla nejtěžší. Zachycuje období totality, které jsem zažila a které poznamenalo můj život už napořád. Ta kniha pro mě byla těžká právě tím, že byla osobnější než předchozí knihy. Vyrůstala jsem v době normalizace, vnímala rozpor mezi tím, co nám vtloukala do hlavy škola a média, a tím, co jsem viděla kolem sebe. Totalita nebyla jen o tom, že v obchodech bylo pouze základní zboží a cesty do zahraničí byly jen pro někoho, podstatou totality je, že život jednotlivce je nepodstatný a on sám má jen omezené možnosti cokoli změnit. Chceš, aby tvé děti studovaly, chceš dobrou práci, chceš byt…tak srovnej krok. Představa, že by ten režim přežil dodnes, je pro mě děsivá.
Je nepochybné, že samotný námět i nápad jej zpracovat je ohromně odvážný a vyžaduje notnou dávku představivosti a absolutní odklon od skutečnosti, která je pro českou historii tolik nosná, zásadní až bytostná. Musím se proto zeptat, v jakém okamžiku jste si vy poprvé řekla: Co by se stalo, kdyby události listopadu 1989 nedopadly tak, jak dopadly?
Říkám si to velice často. Dnešní doba není jednoduchá, ale upřímně – žádná doba není idylická. Každý člověk má jinou představu, jak by měl život vypadat, a já jsem přesvědčena, že demokracie dává nejvíc možností, jak svou představu naplnit. Záleží na nás, kolik energie jsme ochotni na splnění svých představ investovat. A pokud nás limitují vnější faktory, můžeme o nich mluvit, snažit se je změnit, angažovat se třeba v politice a pokusit se o změnu v demokratických volbách. Možností, jak by svět vypadal, kdyby se Sametová revoluce zvrtla, je nekonečné množství, já jsem se pokusila popsat jednu z nich – podle mě tu, která nejvíce odpovídá skutečnosti v dodnes existujících totalitních režimech.
Většinou jsou vaše nové knihy provázeny také besedami, na které se všechny čtenářky a čtenáři velice těší. Jak prožíváte vydání bez setkání?
Besedy mám ráda a věřím, že se epidemiologická situace brzy zlepší a čtení a besedy se budou znovu moct konat. Zatím mám stále hodně práce, takže stejně nemám čas nad tím, o co mě epidemie připravila, ani přemýšlet. Během psaní Listopádu jsem trochu zanedbávala jiné povinnosti, takže teď mám co dohánět.
Pro vaše knihy je nezměrně důležité, s jakou péčí se na ně připravujete, a vždy je přesně a dobově dokonale vykreslíte. Nyní jste však vstoupila na pole alternativní historie, jaké rešerše a přípravu vyžaduje ta?
Přečetla jsem hodně knih o existujících i už neexistujících totalitních režimech a zjistila jsem, že jejich mechanismus je naprosto stejný. Všechny fungují na základě vyvolávání strachu. Četla jsem i knihy o převratech a hodně jsem čerpala z událostí v Chile, kdy se v září 1973 moci ujala vojenská junta. Ale i převraty jsou si podobné – provází je teror, mučení, popravy, strach. V určitém okamžiku psaní ale nastal moment, kdy jsem se musela přestat spoléhat na rešerše a víc zapojit fantazii.
V mnoha recenzích zaznívá slovo dystopie, já si však skromně troufám tvrdit, že vaše kniha je až působivě jiná a žánrově mnohovrstevnatá. Dokážete vy sama říci, s jakým nádechem jste text psala, a zda jste si někde vzadu přece jen říkala, teď vstupuji do neprobádaného prostoru non‑fikce?
Chtěla jsem vykreslit obraz situace, která by asi nastala, nechtěla jsem psát dystopii, i když to bylo velice lákavé pomyšlení, a tak jsem musela svou představivost krotit. Všechno, co se v knize odehrává, se někde na světě stalo nebo právě teď ještě děje. Jen kulisy jsem přizpůsobila českému prostředí. A jako ve všech mých knihách i tady se soustředím především na lidské osudy a vztahy mezi postavami. Mimo jiné je Listopád i kniha o hledání obyčejného lidského štěstí, po kterém každý člověk touží za každého režimu.
Neobávala jste se samotného přijetí? Vykreslit polistopadové období svobody v docela jiných barvách může být pro mnoho lidí diskutabilní téma...
Vím, že se kniha nemusí líbit každému. Ale tak je to s každou knihou. Spisovatel by ale měl psát o tématech, která ho zajímají a jsou mu určitým způsobem blízká. Psát tak, aby plnil přání čtenářů a recenzentů, rozhodně není ta správná cesta. I když se pak autor musí smířit s komentáři typu: Čekal jsem něco jiného… Kniha nesplnila mé očekávání…Myslel jsem si, že to bude jiné…
V příběhu jste dala prostor ženským hrdinkám. Jaké bylo vystavět jejich osud v alternativním historickém prostředí, kdy se musí domýšlet samotný dopad vystavěných událostí. Byly vám inspirací totalitní režimy a jedinec uvnitř nich, nebo jste vše nechala na vlastní fantazii?
Práce na příběhu knihy byla stejná jako u předchozích knih. Jen u této knihy jsem možná mohla daleko víc čerpat z vlastních zkušeností a vzpomínek z totality.
Dříve jste mi prozradila, že u psaní knihy vám v hlavě už chodí nápad na tu další. Bylo tomu tak i u Listopádu? Pokud ano, prozradíte nám jen střípek z této inspirační mozaiky?
Pár nápadů mám, zvažuju téma a čtu si o něm, ale nechci napsat první větu, protože mám ještě i jiné povinnosti. Napsala jsem druhou knihu pro děti, promýšlím slíbené povídky, napsala jsem krátké monodrama. Jakmile napíšu první větu románu, příběh mě nepustí a nebudu mít prostor na nic jiného.
A jak nyní prožívá čas Alena Mornštajnová, definuje ho zcela její spisovatelská profese a vydání nové knihy, nebo zbývá čas na odpočinek a jiné aktivity?
Doufala jsem, že po dopsání knihy budu mít víc volného času, ale nemám. Vydání knihy s sebou nese dost povinností – i když musím dodat, že většinou velice příjemných – a dodělávám resty, které se mi nahromadily během psaní Listopádu. Čas na odpočinek zatím nenastal.
Nedávno jsme měli možnost povídat si také s Karin Lednickou a vy jste byla jednou z těch, kdo doporučil její debut Šikmý kostel. Byla také ona mezi prvními čtenářemi Listopádu?
Výtisk už je na cestě k ní.
Mohla byste nám závěrem říci, co pro vás znamená svoboda, a proč je důležité si neustále připomínat její křehkost?
Pro mě se svoboda pojí se slovem odpovědnost, kterou musíme nést za každé své rozhodnutí. Ve svobodném světě nás nikdo nevede za ruku, neukazuje nám směr, kterým máme jít. Musíme převzít zodpovědnost za svůj život a za svá rozhodnutí, a to je podle mě to, co někteří lidé neumí, a proto hledají silné vůdce, kteří se jich ujmou. A v tom vidím největší hrozbu pro demokracii.