Spisovatelé jsou borci
Zoje Stage:
„Nám všem by se dostalo přísného odsouzení, kdyby lidé viděli naše myšlenky.”
Čtenáři v České republice si jméno Zoje Stage okamžitě spojí s Dětskými zoubky. V roce 2019 tu váš příběh o malé Hanně zažíval naprostý boom. Je opravdu vzácné, že jedna kniha vzbudí tolik reakcí a emocí. Jak tento příběh vlastně vznikl? Kde jste čerpala inspiraci? Tyto otázky působí jako klišé, ale já si dodnes pamatuji silné emoce, které jsem během čtení zažívala a doopravdy mne zajímá, jak takový kontroverzní příběh vznikal. Upřímně doufám, že ne podle reálných událostí…
Dětské zoubky začaly jako reinterpretace scénáře z doby, kdy jsem snila o tom, že se stanu filmařkou. V této ranější verzi se příběh soustředil na Suzette a poněkud obecnější pojem „hrůz domácího života”. Nesl v sobě silné vizuální a emocionální prvky a soustředil se na dům a jeho dokonalost připomínající vězení. Když jsem začala přemýšlet o tom, jak některé z těch nápadů přemístit do fiktivního příběhu, došlo mi, že Suzettina dcera bude muset dostat významnější roli – roli antagonisty, alespoň do určité míry. Jakmile jsem učinila tohle rozhodnutí, napsala jsem knihu z dvojího úhlu pohledu – přesně v tu chvíli román, a také Hanna, skutečně ožily. Kniha dostala mnohem konkrétnější kontury příběhu vztahu matky a dcery, otázky dědičnosti proti prostředí a tabu spojených s mateřstvím.
Mnoho českých čtenářů po dočtení Dětských zoubků psalo, že chtěli často knihu odložit, protože jim čtení bylo nepříjemné. I tak ale nedokázali přestat a otáčeli stránku za stránkou… Já a několik mých kolegyní jsme četly Dětské zoubky současně a každé ráno jsme si vyměňovaly naše dojmy, které byly převážně šokované, znechucené. Proto mě zajímá, s jakým záměrem jste román psala? Chtěla jste přesně takové pocity ve čtenářích vyvolat? Protože pokud ano, povedlo se vám to na výbornou…
Suzette je utvářena svou vlastní osobní historií života v nefunkční rodině a vykazuje známky společenského tlaku ohledně toho, jak by měla vypadat „dokonalá matka”. Hanna je tvořivá a předčasně vyzrálá, ale její způsob uvažování je naivní a chybný. Doufám, že mí čtenáři pochopí, proč jsou tyto dvě hrdinky v takovém rozporu – pravda je taková, že jedna v druhé probouzejí ty nejhorší sklony. Myslím, že nám všem by se dostalo přísného odsouzení, kdyby lidé viděli naše myšlenky, a nechtěla jsem vnitřní svět svých hrdinek jakkoliv cenzurovat. Podle mě jsou pro čtenáře poutavé právě tyto dvojí sympatie a dvojí odpor spojené s Hannou a Suzette.
Dětské zoubky mají (nejen podle mého) názoru velký přesah i do hororového žánru. Alespoň já měla občas problémy pokračovat ve čtení například pozdě večer. Díky bohu, že zatím nemám děti, bála bych se, abych se nevzbudila s ostříhanými vlasy. Byl to již od počátku váš záměr, nebo vás vůbec nenapadlo, že vám pod rukama vzniká příběh, který by klidně zařazení mezi horory snesl?
Já knihu popravdě řečeno nikdy nenazvala hororem – a stále o ní tak neuvažuji. Jako spisovatelka mám zájem o průzkum psychologických a behaviorálních důsledků v momentě, kdy se lidé ocitnou v těžké situaci. Já a můj vydavatelský tým ve Spojených státech jsme knihu od samého začátku označovali za psychologický thriller – proto mě velmi překvapilo, když se Zoubky začaly objevovat na seznamech s knihami Stephena Kinga. Dlouho jsem o tom přemýšlela. Dostávám spoustu komentářů od čtenářů, kteří román označují za „děsivý”, a uvědomila jsem si, že lidé definují horor jako něco, co je děsí. Dle tohoto měřítka označení „horor” dává smysl.
Jak probíhaly rešerše k tomuto příběhu? Studovala jste do hloubky psychické poruchy, konzultovala chování Hanny například s odborníky? Nebo jste za sebe nechala naplno mluvit vaši fantazii?
Můj výzkum většinou probíhá formou osmózy – vstřebávám věci, které si přečtu na internetu. Sleduju spoustu dokumentů a před mnoha lety jsem zhlédla jeden z nemocnice v Británii zaměřující se na vážně narušené děti.
Na ten film jsem nikdy nezapomněla, zvlášť proto, jakým způsobem nemocnice zahrnovala rodinu do léčby dětí: tamní experti považovali vliv prostředí za kritický faktor, dokonce i v případě dětí s klinicky diagnostikovanou duševní poruchou. Při psaní románu jsem načítala články o sociopatii a četla blogy psané rodiči potýkající se s duševně nemocnými a často násilnými dětmi. Mým cílem bylo téma zpracovat realisticky a přináší mi nevýslovné zadostiučinění, když od různých lékařů slýchám, že vidí jasnou podobnost mezi Hannou a svými dětskými pacienty.
Kniha má poměrně otevřený konec. Čtenáři se nás dost často ptali, zda bude pokračování. Věřím, že jste podobných dotazů musela dostat již nespočet a na všechny jste odpověděla, že pokračování nechystáte. Je tedy na každém z nás, aby si vymyslel svou vlastní verzi pokračování. I přesto mi nedá se nezeptat – opravdu vás alespoň jednou nenapadlo příběh dále rozvést, když po něm čtenáři tolik prahnou?
Lidé se mě neustále ptají, především na sociálních médiích, jestli píšu pokračování. Vím, že zápornou odpovědí čtenáře zklamu, ale ten příběh má jasně vymezenou trajektorii. Přijde mi mimořádně zajímavé, že každý čtenář může tuto trajektorii zinterpretovat po svém, takže ve skutečnosti se mě lidé ptají na tohle: „Napíšete další knihu o zlé Hanně?” Sem tam se najde někdo, kdo věci vnímá trochu jinak – Hanna je nešťastná, problematická dívka v nefunkční rodině, ale přesto existuje naděje. A protože se sama řadím k menšině, a tedy věřím, že Hanna a její rodina má stále naději, nemyslím, že bych dokázala napsat čtenářsky uspokojivé pokračování. Nicméně nevylučuji, že někdy napíšu román sledující Hannu v dospělosti.
Jste bývalá filmařka. Jaké máte zkušenosti s filmem a proč jste u něj nezůstala? Například právě u Dětských zoubků si dovedu velice dobře představit filmovou verzi příběhu.
V oblasti filmu jsem nikdy skutečně nedosáhla vysněné mety a čím jsem starší, tím jsem si jistější, že bych se mu nikdy nemohla věnovat naplno. Mezi lety 2009 a 2012 jsem měla vážné zdravotní problémy a začala jsem pochybovat o tom, že mám, anebo budu mít, dostatek sil a výdrže, abych zvládla hodiny náročné práce na scéně, i kdybych tu šanci náhodou dostala.
Bylo to velmi těžké rozhodnutí, ale na sklonku roku 2012 jsem se odhodlala nechat film za sebou a zkusila jsem se stát spisovatelkou.
Pojďme se nyní zaměřit na vaši další knihu – Wonderland (v českém překladu Země divů), na kterou se čeští čtenáři mohou těšit již letos v červenci. Podle anotace to vypadá tentokrát na nefalšovaný horor, mám pravdu? Jak byste vy sama příběh popsala a pro jaké čtenáře je vhodný?
Země divů je o rádoby umělecké rodině z New Yorku, která se během vrcholící zimy přestěhuje do Adirondacks. Hlavní hrdinka, Orla, právě nechala kariéry tanečnice a život na venkově jí je naprosto cizí. Když se na pozemku rodiny začnou dít divné věci, není si úplně jistá, zda náhodou nejde o hříčky matičky přírody… anebo zda je to něco úplně jiného. A kvůli své naivitě má potíž rozlišovat mezi krásnými a nebezpečnými příhodami. Stejně jako v případě Zoubků, ani Země divů není podle mě horor jako takový. Je to příběh ženy – a rodiny – potýkající se s životní změnou. Jako obvykle mě zajímá psychologický dopad okolností na hlavní postavy – chování obyčejných lidí v neobyčejných situacích. A jak naznačuje název, zároveň jsem chtěla napsat něco, co by v sobě mělo špetku magie.
Jak současná komplikovaná doba, která se točí kolem pandemie, zasáhla do vaší tvorby?
Byl to přinejmenším mimořádně zvláštní rok. Stejně jako v případě mnoha dalších lidí se nedokážu soustředit tak jako kdysi, takže mám v poslední sobě sklon k tomu, psát kratší věci – básně, eseje, povídky. V současnosti pracuji na románu, ale přestože mi všichni říkají, abych nepsala o pandemii, přijde mi neupřímné a neautentické psát o světě, který vypadá jako ten náš, aniž bych vzala v potaz to, jak se změnila naše realita.
Jaké jsou vaše plány do budoucna? Na čem právě pracujete (pokud to není tajné)?
Můj třetí román, Getaway, vyjde v Americe v srpnu 2021. Na první pohled je to dobrodružný thriller – tři ženy s batohem na zádech cestují po Grand Canyonu a doufají, že posílí své přátelství a zotaví se z prožitých traumat. Nicméně se ocitnou v situaci, která prověří každou špetku jejich fyzických i duševních sil…Samozřejmě se opět nořím do hlubin psychologie postav.